Konečně jsme na cestě! Celý rok
jsme se na to těšili, báli se o tom mluvit, aby se to nepokazilo.
Ale sedíme v letadle do Moskvy a děláme si legraci z toho, co píší
cestovatelé na webu, že prý Aeroflot je hrůza, tím, jak
nedodržuje letové časy. My letíme na čas a navíc jsme velmi
překvapení fantastickým jídlem na palubě. Po přistání v
Moskvě se jenom přesuneme terminálu E na terminál F, vše je
dobře označeno, navíc ruština nám ještě jde. Překvapení
přichází čtvrt hodiny před boardingem. Náš let je pozdržen o
hodinu. Á, tak zkušení měli pravdu!
Do Bangkoku přiletíme z
dvouhodinovým zpožděním a jsme rádi, že už neletíme dál,
neboť mnoha lidem navazující letadla již odlétla. Přesto máme
honičku, na Myanmarské ambasádě jen do 12,00 hodin a pokud chceme
získat víza ještě dnes odpoledne, musíme do 12,00 požádat. Mám
velmi dobře připravený plán cesty linkami metra, z letiště
rychle na red line, na konečnou, pak přestup na BTS 1, pak BTS 2 do
stanice Surasak a kousek pěšky. Je tři čtvrtě na dvanáct, když
zplavení vbíháme do ambasády za popohánění místním
nahaněčem. Uvnitř je jen pár lidí. Naštěstí. Četli jsme, že
to tu bývá „maso“. Hlava na hlavě, od přepážky k přepážce,
strkanice, hádky. Teď to vypadá klidně. Martinka bere tiskopisy a
vypisujeme jak zběsilí. Jsme dobře připravení, sehraní, za
deset minut jsme venku s potvrzením, že v 15,30 hodin si můžeme
přijít pro pasy s vízem. Nevěříme tomu, jak jsme to zvládli.
Teď však máme tři a půl hodiny čas. Touláme se, dáme kávu,
vodu, naše oblíbené vymačkané mandarinky, zajdu si k místním
kadeřnicím. Ve tři už jsme zase před ambasádou, kde je již asi
50 lidí, jejichž počet naroste až na 150. Zůstávám sedět u
batohů, Marťa se v půl zvedá a jde do fronty. V tom spustila
paniku a celá ta masa lidí se také zvedla. Za chvíli se otevírají
dveře a celá ta tlačenice se snaží dostat dovnitř. Později se
od Martiny dovím, že se lidé, hlavně asijští zprostředkovatelé,
odstrkovali, nadávali si a i Marťu chtěla nějaká tlustá Thajka
odstrčit. V tom jí však upadly klíče a musela se pro ně
sehnout. Marťa nelenila a nenápadně jí čapla za konec bundy a
přidržela. Jak byla Thajka tlustá, nevěděla, co se děje, jen
bezmocně hrabala nožkama. V tu chvíli jí Marťa obratně
„předjela“. Já, mezitím co uvnitř probíhaly tyto boje,
sledoval stále venku, jak se lidé tlačí skrz malé dveře. Marťa
dostala pasy a museli jsme podepsat převzetí. Jenže já venku a
dovnitř to opravdu nešlo. Jenže Martinka je zase převezla. V
klidu se před úřednicí podívala do strany a mluvila jako na mě.
Podala do prázdna formulář k podpisu a když byl mimo zorné pole
úředníka, nenápadně podepsala. Opět v klidu se na mě usmála a
odevzdala. Tak tohle bych nedal!
V našem hostelu AT HOME o nás
věděli, psali jsme jim z ČR e-mail, ubytovali jsme se za 366 Kč
na noc pro dva a konečně se odevzdali asijskému klidnému tempu.
Večer jsme ještě zvládli zajistit letenky do Yangonu na pondělí.
Budeme vstávat ve tři, ale na místě budeme mezi 8,00 a 9,00, což
je skvělé pro nalezení levného ubytování.
Ještě k nepokojům v Bangkoku.
Cítíme se tu bezpečně, je klid. Demonstranti stanují v klíčových
oblastech centrální části města, okolo jsou vždy vojenské
pointy. Nejhorší to je u Památníku demokracie, kde jsou
převrácená a vypálená auta, vojáci se zbraněmi. Nejsilnější
zážitek máme odtud, kde je na schodech u domu spoustu zaschlé
krve a lidé sem nosí květiny. Jinak město normálně funguje,
turistů je méně, ale není se čeho obávat.
Večer padáme za vlast cca ve 22,00 a
kupodivu hned usínáme. Kupodivu?
