Stránky

pátek 14. března 2014

Den patnáctý


     V šest ráno už to na kanále před hotelem žije. Nakládá se a vykládá zboží, hlavně ovoce a zelenina. Lidé pokřikují a snaží se přehlušit hluk motorů. Vstáváme brzy, abychom se stihli nasnídat a přesunout se pěšky na druhý konec vesnice do nového hotelu, kde nás má vyzvednout řidič na trip po Lake Inle. Snídaně trochu drhne, kluci nejsou ještě připraveni, ale po urgenci nám rychle snídani servírují. Stejně máme zpoždění. Do nového hotelu InleIn dorazíme v 8,00, což je akorát, abychom si odložili a zaplatili za pokoj. 
     Za chvíli je pro nás řidič, jenže není to řidič, který nás odveze. Je to řidič člunu! A tak s ním zase jdeme přes celou vesnici zpátky k přístavišti. Čeká na nás průvodce, který se představuje jako Ni Ni. Nasedáme do patnáctimetrového člunu, který máme jen pro sebe a odrážíme. Ještě je chladno a nad vodou obzvlášť. Ihned si všímáme, že voda je hodně čistá. Toto jezero je obrovské a je známé tím,  že rybáři zde jezdí na člunech tak, že stojí na zádi a pádlují nohou. Hned jak mezi ně připlouváme, jeden se předvádí a stojí jen na jedné noze, na druhé drží proutěný koš na chytání ryb. Samozřejmě, že chce peníze. Když člun začíná zpomalovat u dalšího, už se otáčím na řidiče a ukazuji, ať nahodí motory a jede dál. Kupodivu poslechne. 
     Náš průvodce je skvělý. My máme buď velké štěstí na lidi, se kterými se v Barmě setkáváme nebo jsou tu všichni takoví. Ni Ni je 37 let starý, nemá děti ani ženu. Byl mnichem v klášteře a vrátil se do světského života, ale může se opět kdykoli vrátit. Jeho projev je sympatický, není obtížný. Ukazuje nám, jak se na jezeře pěstuje zelenina na plovoucích ostrůvcích, které jsou přichyceny ke dnu dlouhými bambusovými tyčemi. Bahno z jezera je velmi úrodné a vidíme, jak ho na mělčinách nakládají na čluny a převáží na své vodní plantáže. S člunem zajíždíme přímo do vesnic mezi místní a nic nám není utajeno. Procházíme místním tržištěm, kde se prodávají výpěstky jen odsud. Navštívíme místní dílnu na zpracování stříbra, kde již po několik generací z vytěžené stříbrné rudy odlévají ingoty a ze stříbra tu vyrábí krásné šperky. V jiné vesnici jsme zase svědky zpracování lnu od stonku až po tkaní látek. Náš průvodce pochází z jedné vesnice na jezeru a patří ke kmeni Indo. Kde se objevíme, všude ho znají, máme tak možnost vidět o trochu víc. Na jezeře a v okolí je mnoho vesnic, různých kmenů, které zde žijí a pracují v míru. Každá vesnice musí mít školu a klášter. I když každý kmen mluví jiným jazykem, rozumí si. 
     Projíždíme až na opačnou stranu jezera, až na samý jeho konec, kde si člun razí cestu hladinou pokrytou vodními hyacinty. Je zde vesnice, kam se s cestovkou turista nedostane. Opravdová atmosféra života u jezera. Slunce žhne, je určitě přes 40 stupňů a my přicházíme mezi místní, do přístřešku, kde místní žena točí na hrnčířském kameni různé nádoby z hlíny. Díváme se a jsme úžaslí nad její zručností. Kolem nás se shromáždí také několik dětí a pozorují nás. Když jsme vyzváni naším průvodcem, zda si to nechceme zkusit, jdu na to. Mé dva výrobky asi neprodáme, ale žena je uctivě ukládá mezi své. Až odjedeme, určitě z nich udělá znovu hroudu hlíny a utočí něco pořádného, ale to gesto bylo milé. Děti dostávají obrázky Šmoulů a vydáváme se na cestu zpět. Obědváme v restauraci na vodě uprostřed jezera a pozorujeme dění. Romantika. Čekají nás další vesnice a průjezdy vodními ulicemi. Vjíždíme na řeku Inley, která přivádí vodu do jezera a vydáváme se proti proudu až k vesnici Indein. Je tu krásná pagoda, ale hlavně přes tisíc stup starých více jak 2000 let. Místo samo je klidné, takové rozjímací, i když z vesnice se bambusovým lesem nese hlasitá hudba s hlasitým předčítáním modliteb. 
     Poslední zastávkou je prastarý dřevěný klášter, opět někde uprostřed jezera. Jeho jméno by se dalo přeložit asi jako klášter skákavých koček. Prý je tu mniši cvičí. My jsme viděli jen roztomile se povalující kočičky, kterým se nijak skákat nechtělo. Při odchodu nám Ni Ni ukazuje u místní prodavačky právě upečené ryby, tady ulovené, a jestli nechceme ochutnat. Proč ne? Zveme ho k posezení s námi a usedáme pod strom. Říká, že jíst se má vždy pod stromem. K rybě si dáváme černou rýži, kterou si sypeme jemně rozemletými piniovými semínky. Jíme jako místní, tedy rukama a máme jejich sympatie. Okolo procházející starší turistka směrem k nám hodila odsuzující pohled a možná se za rohem musela vyzvracet. My se ale snažíme, pokud to není již opravdu odpuzující, poznat vše co nejvíc zblízka a máme úžasné zážitky. Barmánci jsou totiž velmi čistotní. Myjí se až třikrát denně, čehož jsme stále svědky. Prostě dodržují hygienu a po jídle jsme, až na jednu vyjímku, žádné problémy neměly. 
     Je čas vrátit se zpátky. Slunce začíná zapadat přes jezero je to ještě asi tři čtvrtě hodiny. Než dojedeme zpět do přístavu, je tma jako v ranci. Loučíme se a jsme zase plní zážitků a pocitů. Cestu do hotelu známe. Zítra znovu „do sedel“! Čeká na nás Pindaya a místní festival. Zatím jsme viděli jen auto, kterým pojedeme. Je to luxus, dokonce s tmavými skly. „Za ty prachy, no nekup to!“