Dny poslední

     Spojení se mi  podařilo ještě v noci obnovit upgradem pc, tedy došlo i na emaily z domova a také jsme mohli poslat zprávu, že naše cesta probíhá dle plánu a jsme v pořádku. V posledních dnech na Silver Beach v Myanmaru jsme zcela ztratili pojem o čase a opravdu se nám nechtělo to místo opouštět. Ale čas vypršel. 

     Měli jsme to štěstí, že v Barmě byl zrovna státem vyhlášený prodloužený víkend, a tak do všech resortů na pláži přijelo mnoho Barmánců za odpočinkem. Nejprve jsme nebyli nadšení, že se zde náhle objevilo tolik lidí, ale oni jsou prostě úžasní. Poznali jsme zase úplně jinou sociální vrstvu obyvatelstva, která si takový pobyt u moře může dovolit. Přijížděli společně autobusy, něco jako u nás rekreace ROH, nebo individuálně, drahými vozy, tak za 1,5 mil. Kč. Nosí již evropské oblečení a na první pohled nejsou tak  kontaktní. Všichni se koupou oblečení a nejvíc se jim líbí v přefouknuté duši od auta, pěkně se nechat houpat ve vlnách na mělčině, protože vesměs neumí plavat. Staří nebo mladí, výskají a radují se vždy, když se přivalí velká vlna, která je vyhodí až na břeh. Tuhle zábavu dokáží provozovat i několik hodin. Všichni byli opět velmi spontánní a mnohokrát jsme se opět museli fotit s celými skupinami. 

     Náš šéfkuchař Mjův nám opět připravil tradiční Barmskou večeři, kde bylo hodně, nám neznámé zeleniny, zase to bylo skvělé, lehké, přesto jsme to nemohli dojíst. Vždy měl velkou radost, když jsme mu po jídle přišli zatleskat do kuchyně a bylo vidět, že i ostatní personál je potěšen. Znovu jsme se s těmi lidmi sblížili a tentokrát jsme chtěli my společnou fotku. Mjův zmizel a za chvíli se vrátil v bílé košili. Toto jsou chvíle, které člověka prostě dojmou. Poslední den jsme si s ním povídali o nás, naší rodině a o něm a jeho rodině. Jeho otec ho měl v patnácti letech. Mjův má 35 let a má čtyři syny. Moc si to nepamatuji, ale myslím, že od čtyř do dvanácti let. Děti mají zrovna tříměsíční prázdniny, jinak jsou v internátní škole v daleké Mandalay, kde Mjův jinak žije. Teď pracuje zde, aby si vydělal peníze a mohl se vrátit domů. 

     Večery jsou díky místním hlučně veselé. Milují caraoke, které se ozývá ze všech stran a je třeba říct, že docela mají hudební sluch a jejich pop písničky nejsou nervy drásající. Sympatické je, že po 22,30 aparatury utichly a bylo ticho. 

     V den odjezdu vstáváme v 5,00, abychom stihli přepravu motorkami na stanoviště autobusu. Vše klape, jen já se netěším na tu šílenou cestu serpentinami nahoru dolů. Příště bez Kinedrylu už nevystrčím nos.  V autobuse po chvíli někdo statečně zvrací do pytlíku, snažím se to nevnímat, mám zavřené oči a koncentruji se na představu, že to nedrncá a nekymácí se, že to jede rovně po hladké silnici. Když dorazíme do Patheinu, máme to nejhorší za sebou a vím, že už to dám.

     Na busstation v Yangonu dorazíme o půl hodiny dříve, tedy máme dost času na přesun na letiště. Hned nás ulovil nahaněč taxi a seděl s námi i při pití kávy, jen abychom se mu neztratili a on tak nepřišel o zákazníky. Domlouváme taxu 10 USD a tentokrát nám to na letiště skrz ucpané město trvá víc jak hodinu. Ještě, že máme časovou rezervu.

     Při formalitách u imigračního úředníka jsme překvapeni, že už se neplatí výstupní poplatek 10 USD. Změny v Barmě přichází rychle. Jaká bude Barma za rok? „Naše“ Barma byla především o lidech. Nesetkali jsme se s ničím negativním, jen s přátelským přijímáním a úsměvy a především zájmem o nás, bílé turisty. Jedna studentka se při rozhovoru s Marťou zajíkala nervozitou, protože prý ještě nikdy nemluvila s cizincem a tak ráda by chtěla. Kromě toho skládala Martince takové poklony... Naší výhodou na cestě bylo, že jsme se nijak nevyčleňovali, snažili se „být“ s nimi a jako oni, v mezích našich možností. Byli jsme kontaktní, komunikovali s obyčejnými lidmi. To bylo poznání, to byla skutečná Barma, ne ta pro turisty, i když tu jsme si také užili a byla moc krásná. Tak tedy, sbohem Barmo, tatáá! (tatáá je ekvivalent good bye)

     Naší letošní cestu zakončujeme v Bangkoku, kde se ve dvou dnech psychicky připravujeme na návrat do Evropy. Už jsme tu skoro jako doma. Přesouváme se rychlodráhou, zkracujeme si cestu plavbou vodním busem po kanálech, víme kam zajít na shoping a kam na sushi. Užíváme si to a cítíme, že jsme zase na rok nabití. 29.3.2014 v 10,30 odlétáme do Prahy. Čekají nás další společné cesty. 

Den neznámý

     Dorazili jsme do Bangkoku po celodenním cestování. Večeře, umýt a spát. V At Home se nemůžu připojit na lokální doménu cz. Nemůžeme si přečíst e-maily. V počítači se mi objevují Barmské klikyháky. Dneska toho už mám dost. Zítra se na to podívám. 

P.S. Martinka umí opravdu skoro všechno :-)

Den dvacátý první

Den dvacátý první

     Být v Bengálském zálivu a koupat se v Indickém oceánu nám po těch pár dnech stále připadá jako sen. Moře je zde velmi přívětivé a teplé. Každý den jsme svědky odlivu, kdy oceán ustoupí až o dvacet metrů a pláž se tak rozšíří o „písečnou dálnici“. Rovný, čistý a pevný písečný povrch, po kterém chodit, je jako procházet se po plyšové látce.

Tohoto pevného povrchu využívají motorkáři z vesnice a vozí místní turisty k ostrovu milenců, který je při odlivu s pevninou spojen písečnou dunou. Jakmile přijde příliv, běda tomu, kdo na ostrově zůstane. Moře se přelije přes dunu a hloubka je zde přes metr. I my jsme se již několikrát na ostrov vydali, ale neodhadli jsme rychlost, s jakou moře zaplavuje jedinou přístupovou cestu po souši. Je to ale vždy velmi příjemná procházka, ať je brzy ráno nebo večer před západem slunce.

     Na pláži je možné spatřit červené kraby, schovávající se do písečných děr jako ostražití vojáci Vietkongu. Oceán občas vyplaví zajímavé a cizokrajné ryby, z nichž jedinou, kterou jsem poznal, byla muréna. Vzhledem k tomu, že mořský život je zde velmi bohatý, je to znát i na jídelníčku. Ryby, krabi, langusty, krevety i mušle jsou běžně k mání v pobřežních restauracích. My zatím „ujíždíme“ na krevetách všech velikostí a v různých úpravách. Nejlepší jsou asi na grilu. Nutno říct, že kuchyně je tu výborná a velmi pestrá. Všechno je čerstvé a právě připraveno jen pro vás. Jíst na pláži při západu slunce v blízkost
burácejícího oceánu, nebýt zahlcen západní hudbou a hlukem překřikujících se turistů, být vtažen do poklidného tempa barmského života, to je balzám na nervy.

     Jednou jsme se vypravili na kolech do vesnice. Je to asi čtyři nebo pět kilometrů. Chtěli jsme hlavně zjistit, jestli je tu někde internet, koupit nějaké ovoce a tak. Lenošivému tělu se moc šlapat nechtělo, ale nakonec jsme dojeli. Ve vesnici se divili, že jsme přijeli na kolech až ze Silver Coast beach, turisté se tu nechávají vozit na motorkách. Když jsme se vraceli, mé kolo přestalo šlapat, a tak jsem šel asi jeden kilometr po svých. Už se také necháváme vozit na motorkách. Je tu univerzální cena, 1000 kiatů, což je 20,- Kč.

     Je zajímavé, pozorovat Barmánce, kteří tohle místo navštěvují. Přijíždí luxusními vozy, celé rodiny, a pronajmou si na pár dní bungalow. Potkáváme je jen na snídani, kde spořádají velké množství jídla. Jsou také milí a usměvaví, ale mají dost nadváhu. Během dne jen vidíme, jak je z restaurace zásobují jídlem. Tácy s talíři vrchovatě naloženými místními pokrmy. To je jejich představa blahobytu. A dokonce, i na tu snídani přijedou od bungalowu, sto metrů vzdáleného, autem.

I nám začíná hrozit nebezpečí, že tomuto životnímu stylu podlehneme. Moře s pláží máme před nosem, kuchyni sto metrů a pod palmami je takový příjemný chládek. Je namáhavé něco přes den udělat. Koupání tak do 10,00, pak na verandu a číst či psát nebo jen tak pozorovat dění kolem a rozjímat. Když se sluníčko přehoupne přes nadhlavník, teplota pomalu klesá. Znovu do moře, projít se po pláži, zajít na večeři. Večer si můžeme hrát karty a poslouchat meditační hudbu z mého mobilu. V šest je tma, spustí se elektřina a je možné dobít počítač a kameru. Nastrkáme vodu na mrazák, aby zase zítra co nejdéle vydržela studená.

Na tomto úžasném místě budeme ještě několik dní. Prostě jen tak budeme, spolu, bez starostí a povinností, užívat a sdílet to s místními lidmi, pro které je to normální. Když zafouká vítr, kolem nás padají kokosy jako jablka v Čechách na podzim. Kokosy jsou velké a spadnout na hlavu? To by nerozchodil ani Newton.

Při procházce po pláži jsme zažili jednu veselou příhodu. Dva mladíci nás požádali, zda bychom je nevyfotili, jak stojí v moři. Jeden z nich měl stříbrný fotoaparát na řemínku na zápěstí, druhý mi svěřil svůj mobil. Tály tam tak staticky, tak je pobízím, ať dělají nějaké pózy. Začali blbnout, ten s tím foťákem rozhodil ruce a šup! Aparát se smekl ze zápěstí a letí do moře. Moc to mladíka nevzrušilo, pózy a focení bylo nutno dokončit. Potom začalo velké hledání ve vlnách a nakonec se fotoaparát vynořil. Všichni se radujeme, byl vodotěsný.

Jiná veselá historka patří Martince. Četla si pod slunečníkem, sluneční brýle ala Naďa Urbánková. Tolik se začetla, že nevnímala změnu polohy slunce a když odpoledne přišla, měla krásně opálený obličej. Jen za brýlemi ne! Vypadala jako svářeč po celodenní šichtě či sova pálená.

26.3.2014 nám letí letadlo z Yangonu do Bangkoku. Ze Silver beach již máme koupený autobus za 9 USD. Mělo by nám to vyjít tak, že přijedeme na letiště včas. Mám silný pocit, že věrní čtenáři shovívavě prominou, že se odmlčím. Popisovat zahálčivý život mi nejde a asi to není ani morální. Pokud se náhodou dostanu k internetu, snad vložím ještě nějaké foto, ale spíš se ozveme až z Bangkoku.

Teď se budu oddávat pozorování mladíka, který přišel sklízet kokosy z palmy přímo před naším bungalowem. Vylezl na palmu jako opičák a po provaze spouští celé odseknuté trsy hladkých, zelených plodů. Jeden mi nabízí za 20,- Kč. Čerstvý ořech, to si nenechám ujít. Šikovně ho malou mačetou oseká, dole na plocho, aby stál, nahoře tak, aby vznikla jen malá dírka na vsunutí brčka. Čerstvá kokosová šťáva je skvělá, zcela jiná než u prodavačů kokosů u chrámů. Když šťávu vysajeme, já hodně, Marťa jen cucne, jdu do kuchyně poprosit, aby mi ořech rozsekli na půl a mohli jsme vydlabat dužninu. Ta je jako želé a vůbec nemá tu specifickou kokosovou chuť, kterou známe ze strouhaného kokosu. Vynikající!

„..a ještě jeden poznatek na závěr! Čerstvá šťáva z kokosového ořechu má překvapivě rychlý, projímavý účinek!“

To není konec! Martinka už od 12,00 kňučí, že má hlad. Nedivím se, když kolem nás pořád chodí obsluha s těmi táci žrádla. Narušují nám morálku. Přesně tohle jsem čekal, že jak se budeme rozlenošovat, přijdou chutě a naše těžce shozená kila se budou chtít vrátit. No nic, podlehl jsem. V naší milé restauraci nás vítal šéfkuchař a asi i majitel, pan Mjův. Při našem příjezdu Marťa neprozřetelně nahlédla do jídelního lístku a zaujalo jí, že podávají mořské kraby. Zrovna je ale neměli a tak slovo dalo slovo a pan Mjův slíbil, že hned jak nějaké uloví, tak nám řekne. Ten den nastal právě dnes. Nevíme, nikdy jsme to nejedli, stojí to 80,- Kč, necháme si je připravit dle doporučení šéfkuchaře. Mezitím rozdáme místním malým klukům hračky a obrázky. Pak je na stole. Koukáme na to jako prvňáčci na třídní paní učitelku a moc nevíme, co s tím. Nakonec zvítězí naše zvířeckost a klepeta začínají praskat. Je to neuvěřitelná piplačka, probojovat se ke kousku masa. Hladový fajnšmekr si to moc neužije. Všeho všudy masa jak na jednom malém kuřecím stehýnku, a to jen na té spodní části. Jsme šťastní, že tu kromě nás nikdo není, protože by se nám snad musel smát, jak vysrkáváme, loupeme, drtíme, pliveme skořápky a zoufale hltáme stroužky mrkve ve šťávě, s úmyslem se trochu zasytit. Po dlouhém boji má Marťa ještě větší hlad, ale šéfkuchař nám nabízí, že nám na večer připraví nějakou opravdovou Myanmarskou večeři. Domlouváme se na 18,00 a chystám se na placení se slovy, že je dobré, že jsme tento pokus udělali zde, kde za to nezaplatíme mailant a shodujeme se, že to byli asi poslední krabi v našem životě, že o tohle se klidně ochudíme, i když ty ždíbky masíčka byli opravdu dobré. Marťa mou úvahu zpochybní otázkou, kolik těch krabů vlastně bylo? Že by ta cena byla za každého? No, bylo jich asi šest. Představa, kolik by nás to stálo v Evropě mě trochu uklidní, když vytahuji peněženku. Ne! Vážně jen 80,- Kč. „Hey, mr. Mjův! Co bude dnes k večeři!“

P.S. Ta večeře byla opulentní. Nemohli jsme to dojíst, ale museli jsme, abychom neurazili. Večeřet po barmsku by se každý den nedalo. To, co nám Mjův připravil bylo Braun Curry. Krevety, rýže, brambory, polévka, s kuřecím a zeleninou, lehce nakyslá a pálivá, také mísa restované zeleniny a čerstvé zeleniny. Jídlo pikantně kořeněné, no najedli by se z toho čtyři. 

Den dvacátý - obrázky

Příprava palmového cukru

Zlatá paya v Baganu

Chlapeček na hoře Popa se nás trochu bál

Tenhle opičák na hoře Popa se nechtěl fotit

Elektromotorky-zvládli jsme na nich to, co na kolech trvá tři dny

Venkov

 Vyhlídka na velké pagodě v Baganu

Západ slunce nad Baganem

Rodinná cestovka, skvělí lidé

Rybář na jezeře Inle mi pózuje v klasickém postoji pro turisty

Život na jezeře Inle

Na trhu mají vše

Hrnčířka v oblasti Inle si s tím neví rady, i když dělá krásné věci

Musíš takhle!

Oblast Inle Lake

Oblast Inle Lake

Na řece Inley - umýt a spát, děcka!!

Náš průvodce Ni Ni, alespoň takhle se to vyslovovalo

Všude samé pagody a stupy

Perla Ngwe Suang

"Fakt dělám, co můžu, abych to odeslal!"

Den devatenáctý

     Dnes hledáme wi-fi připojení. Nikde nic nefunguje. Musíme si půjčit kola a vydat se několik kilometrů do vzdálené vesnice, kde je prý kavárnička, kde mají wi-fi. Tuto zprávu již píši na připojení, ale další reporty budou komplikovanější a budu mít zpoždění. Ale budeme se snažit nezklamat věrné čtenáře. Má to jednu výhodu, že budu mít čas probrat fotky a zase nějaké přidat.

Den osmnáctý

     První taxikář, který se na mě podíval, byl můj. Ukazuji mu lístek a on špatnou angličtinou říká, že ví, kam. Ještě něco žvatlá o beach, ale tomu nerozumím a ani Martina. On toho napovídá tolik, že vidím, jak jí znejišťuje a začíná se rozhlížet po někom jiném. Taxikář nás vede k autu,  domlouváme, že nás odveze za 10 USD. V taxi však za  volantem spí řidič. Aha, tak tohle byl jen nahaněč? Něco si mezi sebou dlouze diskutují, až to Marťa nevydrží a říká, že spěcháme. Řidič vyráží jak o život. Ranní Yangon je naštěstí průjezdný, takže nikde nestojíme. Přesun jsme tou šílenou jízdou zvládli za 25 minut. Uf!

     Je tma, po dešti, mlha jako nad Temží. Jsme na nějaké křižovatce, kde jsou kola, motorky, lidé. Snad se tu nestala nějaká nehoda? Prý jsme na bus station. Nevěřícně se rozhlížíme, nic nevidíme, chceme ať jede dál. Přejede na druhou stranu křižovatky a naše taxi najednou obklopí snad deset lidí. Něco vykřikují, strkají ruce dovnitř, taxikář jednomu dává bankovku. Stále na nás doráží, ptáme se, co se děje, ale taxikář umí anglicky jako já italsky. Je to hodně nepříjemná chvilka, jak z dobrodružného filmu. Zase nám říká, že už jsme na místě. Marťa mu důrazně přikáže, ať zavře okna. Jak nerozumí, tak nás alespoň uzamkne ve voze. Já mu znovu artikulovaně a jasně sděluji: „GO TO BUS STATION!“ Zase kousek popojede a nejednou je na sedadle vedle něj jeden z těch mladíků a ukazuje mu, kam má jet. Opravdu vjíždíme do nádraží až před kóji, kde máme odjezd. Platíme a s úsměvy se loučíme! Tak to mě poser! Málem jsem se vyděsil!

     Protože máme hodinu a půl do odjezdu, pozoruji a dělám si představu, co se to vlastně dělo. Můj dojem z toho je, že některá taxi musí zaplatit za vjezd do nádraží. Proto vysazují cizince před, kde se jim hned nabízí nosiči nebo rikšové, kteří je za bakšiš popovezou ten kousek k jejich autobusu. Nebylo v tom  nic zlého, jen bitva o zákazníka. Neznalého poměrů, jako jsme byli my, to může pěkně ztraumatizovat. Ještě ta tma a mlha...

     Odjíždíme již zcela normálním rozhrkaným autobusem, který je naplněn tak, že i v prostřední uličce sedí lidé. Silnice až do Patheinu není tak špatná, na místní poměry, přesto chlapeček sedící za Marťou a od výjezdu se ládující křupkami, vesele zvrací do pytlíku. Tohle Marťa nemusí, já tedy také ne, tak odvádím její pozornost otázkami na hrochy. Zabírá to, naše blicí pytlíky použijeme na balení. 

     Po cestě nám praskne pneumatika, na zastávce do sebe dostaneme kousek melouna a za Patheinem už v autobuse zůstávají jen cestující do vesnice „na konci světa“ Ngwe Saung. Tenhle skoro dvouhodinový úsek byl nejhorší. Horší než přejezd hor k jezeru Inle, horší než cesta na náklaďácích ke Golden Rock. Uzoučká asfaltka, stále se klikatící a klesající a stoupající a klesající dolů k pobřeží. Nekonečné! Musím mít zavřené oči, protože na čem pohled spočine, to mizí zcela nepředpokládaným směrem. Kdo trpí kinetózou, jako já, měl by mít Kinedryl. Já ho nemám, tak trpím. Zvracet nemám co, nepiji, nejím. I pro Marťu je to po tom celonočním hrkání náročné. Když sjedeme až dolů, tentokrát vylézáme jako poslední. Připravení „bajkeři“ nás na motorkách za dvacku odvezou kamkoli. Marťa ví! Až na konec resortů. 

     Ubytování zde není levné. Jenže my jsme ušetřili minimálně 300 USD za letenky a navíc, teď již nechceme šetřit. Chceme si to fakt užít! I kdybychom měli dát 50 USD za noc, tak za 8 nocí je to 400 USD, to je 8000,- Kč za 8 nocí v luxusním bungalovu na pláži, se snídaní. V pokoji je dvoupostel, postel, lednice, TV, air, koupelna dokonce s vanou. Má asi 6x6 m a má verandu asi 3x4m. Skrz palmy a fíkusy koukáme na moře. Bereme to za 45 USD na dvě noci. Ráno si půjčíme kola a projedeme další resorty a uvidíme, jak se ceny mají. Teď je nám blaze. Pláže prázdné, díváme se z verandy na ostrov milenců a čekáme až v 18,00 zapnou generátory. Přes den elektřina není. WiFi také ne. Snad ve vedlejším hotelu, kam se večer chystáme. Jo, a jídlo? Fantazie. Už máme objednaného kraba, hned jak ho rybáři přivezou. Za 80,- Kč. Dochází mi baterie v notebooku. Půjdu zkontrolovat Martinku, asi mi usnula pod palmovým slunečníkem na pláži. 

Den sedmnáctý

     Opět se ukázalo, že nás Buddha na cestách opatruje. Dnešní den máme bez zvláštního plánu. Chtěli jsme si půjčit kola a projet se po okolí, ale teď se nám do toho nechce. Večer v 18,00 nás má vyzvednout pickup u hotelu a odvézt na sleeping bus do Yangonu. Měli bychom tam dorazit kolem 5,00 ráno. Dále chceme pokračovat na jih, do oblasti Silver beach, což jsou prý krásné dlouhé bílé pláže, které pro svojí obtížnou dostupnost jsou téměř prázdné, přestože je tu několik resortů. Marťa má tohle už dávno zmapované a včera večer si ještě od jednoho Angličana půjčila nový Lonely Planet a načerpala další informace. Koordinuje stále naší cestu, operativně podle toho, kde zrovna jsme a co je možné. Její výstupy jsou vždy dokonalé, vždy jdeme na jisto a líbí se nám tam. 

     Já jsem po probuzení jako v kocovině. Že by ta místní whisky? Po snídani, kdy jím raději jen ovoce a suchý toust, si jdu ještě lehnout. Marťa se vydává sama do tržiště, podívat se po nějakých drobnostech. Mě je fajn v posteli a jsem rád, že teď nikam nemusíme. Dnešek se hodlám hodně šetřit. Do 12,00 musíme opustit pokoj, mezitím se Martinka vrátí a radostně mává dalším lístkem na autobus. Prostě někde vykomunikovala spoj z Yangonu do Ngwe Saung na 7,00 ráno za 22 USD pro jednoho. Páni! Vůbec se nebudeme muset v Yangonu zdržovat a rovnou budeme pokračovat na ty vytoužené pláže! Jediný zádrhel je v tom, že autobus do Yangonu přijede na nádraží na jedné straně hlavního města a ten do Ngwe Saung jede z druhého nádraží, které je na opačné straně. Teoreticky máme dvě hodiny, taxikem bychom to měli v ranním provozu zvládnout. Z náhlého  návalu radosti se mi udělá dobře a jsem svolný se jít projít a možná dát nějaký lehoučký oběd. Je po poledni, míříme k lodnímu kanálu a tam potkáváme našeho včerejšího průvodce. Zdravíme se jako staří známí, nejsme tu přeci žádní nováčci. 

     Martinka si dává ananasové kari, zkouším jahodový koktejl, ale necítím, že by mi to udělalo dobře. Zato pokukuji po tom kari. Je to jídlo plné čerstvé zeleniny a ananasu, s kešu oříšky a rozinkami. Barvami to jen hraje a moje tělo říká, že by si dalo říci. Objednávám i pro sebe a neudělal jsem chybu. Cítím, jak mi to vrací sílu. Dnes už žádné vylomeniny, vrátíme se do hotelu, kde budeme zavodňovat v blízkosti WC a čekat na odvoz. Ubytování v hotelu InleIn byla také Martinky dokonalá volba. Je zde útulný, krytý amfiteátr, rákosová křesílka, palmové obložení a nikdo. Jen sedíme, plánujeme, Lonely Planet jako slabikář.

     Před šestou jsme v plné polní připraveni před hotelem. Autobus má jet v 18,30. V 18,20 nás ještě nikdo nevyzvedl. Po dotazu nás majitelka hotelu uklidňuje, že je vše v pořádku, ať jsme klidní. Tak dobře! V hlavě mi běží všechny crazy scenáře, přesto nakonec v 18,25 přijíždí pickup. Je to půlka motorky na kterou je dozadu přivařený takový velký tuktuk. K autobusu nás na něm nakonec přiveze šest i z bagáží. Barma je bláznivá, jak říkala Angelika, kterou jsme potkali na Golden Rock.

     Barmský sleeping bus je de luxe. Od běžného busu je to rozdíl jako economy a bussines class v letadle. Uvnitř na jedné straně dvě široká, aerodynamická, polohovatelná sedadla, na druhé straně jen jedno sedadlo. Čistý  koberec, klimatizace, deky. To se nedá z Vietnamem srovnávat. Hned po vyjetí se roznáší večeře! Red Bull a krabička z buchtou a tvarohové trojhránky. Jsme u vytržení. Tohle přežiju! Uprostřed noci zastavujeme na odpočívadle, kde je velká jídelna. Uprostřed bufet jako na recepci, cestující si zde vybere, co chce jíst, kuchaři naloží. Objednal jsem klasiku smaženou rýži s kuřetem za 30 Kč. Všude čisto, žádné smrady. Tohle neumí Vietnam, Kambodža ani Laos. 

     Před pátou jsme v Yangonu. Čas je dobrý. Honem taxi. Naštěstí, taxikáři se na vás vrhnou hned, ještě máte jednu nohu v autobuse. Ale, to už je osmnáctý den, že?

     

   

Den šestnáctý

     Na takovém cestování na člověka čekají stále nová překvapení. Včera jsem si liboval, jak se zatím nepotýkáme s žádnými zažívacími obtížemi. Dnes ráno jsem se probudil s žaludkem na vodě. Zvláštní je, že Martince nic není. Já se cítím, jako bych právě slezl z centrifugy na Matějské pouti. 

     Řidič do Pindayi je připravený, pucuje svoje auto. My pořád nevíme, jestli tento výlet bude stát za to, protože máme hodně málo informací a vlastně ani nevíme, jestli jsme rozuměli dobře názvu místa. Říkáme si, že také můžeme jet dvě a půl hodiny někam, kde nic nebude. Marťa sice našla v Lonely Planet, že v Pindayi jsou nějaké jeskyně, kde jsou stovky soch Buddhů, ale těch už jsme viděli dost. 

     V 8,00 vyjíždíme. Auto je luxusní. Má tak měkké pérování, že jízda po zdejších nerovných silnicích připomíná plavbu na rybářské bárce po rozbouřeném moři. Marťa se baví, jí prostě tyhle věci nevadí, ale já bych dal snad i 100 USD za jeden Kinedryl. Po půl hodině jízdy hrozí, že obsah žaludku  neudržím a přesedám si dopředu vedle řidiče. Je to mnohem lepší, snažím se spát. Moc to nejde. Stálé troubení, uhýbání, ze všech stran a připojujících se silnic najíždějící motorky, pickupy, náklaďáky, všechny plně naloženy lidským nákladem. Řidič nás informuje, že svátek pagody v Pindayi se koná jednou za rok, a že je to národní událost. Sjíždí se všichni ze širokého okolí, aby navštívili onu jeskyni a velký trh. 

     Po dvou a půl hodinách mého utrpení jsme na místě. Ve stráni nad vesnicí je vidět pagodu a vstup do jeskyně. Lidí jako na 1.máje v dobách největší slávy budovatelského nadšení v Čechách. Tak tohle nedám. Jsem jako opilý. Toxiny už zaplavily celé tělo. Ale jsme tu, tak se tam nějak musím vyplazit. Naštěstí, v poslední části výstupu je výtah. I tady se tlačí lidé. Spatřuji několik bělochů, jak jsou odstrkáváni a předbíháni. Všichni se tlačí, aby už byli nahoře. Všude je plno policistů a koordinátorů a snaží se tomu hemžení dát nějaký řád. Obsluha výtahu na nás ukazuje, ať jdeme dopředu. Předbíháme a ve výtahu je nás sedm bělochů. Nikoho dalšího k nám nepustí, zřejmě proto, abychom se nemačkali. Milé gesto, jen co si asi myslí místní?

     Stejným způsobem se protlačíme i do jeskyní, kde je to jako v mraveništi. Mokré krápníky jsou stírány věřícími, kteří si stékající vodou pomazávají hlavu a obličej. Jsou tu stovky Buddhů v různých velikostech, prostorné jeskynní haly i malé skuliny, ve kterých se lidé modlí nebo meditují. Všechno to vnímám jako ve snu, je zde dusné klima a těším se, až se dostanu na vzduch. Prodrat se ven je však horší, než dostat se dovnitř. Musíme překonat dav, který se tlačí proti nám. Na konci si připadám „vorvanej jak samice“ a Marťa si vesele poskakuje. Hrozně jí to baví. 

     Zkouším si dát colu, pro stabilizaci žaludku, moc to nepomáhá. Přejíždíme k tržišti, kde by se měl konat festival. Vypadá to, že kulturní vložka proběhla buď brzy ráno nebo bude až večer. Teď je tu jen prázdné improvizované podium z bambusů a povalující se poutníci. Vstupujeme do tržiště, kde Marťa objevuje nálevnu z alkoholem. Místní whisky a rum. Je mi už tak blbě, že se nechám  ukecat a objednávám dva dezinfekční panáky místní whisky. Dostaneme je oba společně v jednom pulitru. Usedáme na zem mezi místňáky, kteří pijí pivo a žvýkají betel. Jsme pro ně opět pozdvižení a nespouští z nás oči. Přináší na talíři něco k jídlu, je to vynikající, říká Marťa, ale já se na to nemůžu ani podívat. Když objednáváme whisky podruhé, jsou z toho dost překvapení. No, je opravdu silná. Já jako abstinent jsem opilý už po dvou douškách. 

     Rozhodujeme se, že se vrátíme. Projdeme část trhu, který nám připomíná otevření Matějské pouti a vracíme se k našemu řidiči, který parkuje na místním hřbitově mezi hroby. Cestu zpátky přetrpím s vypětím všech sil, ale přetrpím a nezvracím. Taky jsem nic nejedl a bojím se pít, tedy jsem dost dehydratovaný. V hotelu jsme po 16,00 a jak jsme, tak padáme na postele a okamžitě usínáme. Večer jde Marťa vyřizovat lístky na bus do Yangonu na zítra, já se snažím do sebe dostat hodně vody, abych si mohl vzít vnitřní dezinfekci. Za chvílí jde všechno ven, je mi trochu líp, ale stejně nic moc. Vypiju celou colu a znovu usínám. Zítra bude líp. 

Den patnáctý

     V šest ráno už to na kanále před hotelem žije. Nakládá se a vykládá zboží, hlavně ovoce a zelenina. Lidé pokřikují a snaží se přehlušit hluk motorů. Vstáváme brzy, abychom se stihli nasnídat a přesunout se pěšky na druhý konec vesnice do nového hotelu, kde nás má vyzvednout řidič na trip po Lake Inle. Snídaně trochu drhne, kluci nejsou ještě připraveni, ale po urgenci nám rychle snídani servírují. Stejně máme zpoždění. Do nového hotelu InleIn dorazíme v 8,00, což je akorát, abychom si odložili a zaplatili za pokoj. 

     Za chvíli je pro nás řidič, jenže není to řidič, který nás odveze. Je to řidič člunu! A tak s ním zase jdeme přes celou vesnici zpátky k přístavišti. Čeká na nás průvodce, který se představuje jako Ni Ni. Nasedáme do patnáctimetrového člunu, který máme jen pro sebe a odrážíme. Ještě je chladno a nad vodou obzvlášť. Ihned si všímáme, že voda je hodně čistá. Toto jezero je obrovské a je známé tím,  že rybáři zde jezdí na člunech tak, že stojí na zádi a pádlují nohou. Hned jak mezi ně připlouváme, jeden se předvádí a stojí jen na jedné noze, na druhé drží proutěný koš na chytání ryb. Samozřejmě, že chce peníze. Když člun začíná zpomalovat u dalšího, už se otáčím na řidiče a ukazuji, ať nahodí motory a jede dál. Kupodivu poslechne. 

     Náš průvodce je skvělý. My máme buď velké štěstí na lidi, se kterými se v Barmě setkáváme nebo jsou tu všichni takoví. Ni Ni je 37 let starý, nemá děti ani ženu. Byl mnichem v klášteře a vrátil se do světského života, ale může se opět kdykoli vrátit. Jeho projev je sympatický, není obtížný. Ukazuje nám, jak se na jezeře pěstuje zelenina na plovoucích ostrůvcích, které jsou přichyceny ke dnu dlouhými bambusovými tyčemi. Bahno z jezera je velmi úrodné a vidíme, jak ho na mělčinách nakládají na čluny a převáží na své vodní plantáže. S člunem zajíždíme přímo do vesnic mezi místní a nic nám není utajeno. Procházíme místním tržištěm, kde se prodávají výpěstky jen odsud. Navštívíme místní dílnu na zpracování stříbra, kde již po několik generací z vytěžené stříbrné rudy odlévají ingoty a ze stříbra tu vyrábí krásné šperky. V jiné vesnici jsme zase svědky zpracování lnu od stonku až po tkaní látek. Náš průvodce pochází z jedné vesnice na jezeru a patří ke kmeni Indo. Kde se objevíme, všude ho znají, máme tak možnost vidět o trochu víc. Na jezeře a v okolí je mnoho vesnic, různých kmenů, které zde žijí a pracují v míru. Každá vesnice musí mít školu a klášter. I když každý kmen mluví jiným jazykem, rozumí si. 

     Projíždíme až na opačnou stranu jezera, až na samý jeho konec, kde si člun razí cestu hladinou pokrytou vodními hyacinty. Je zde vesnice, kam se s cestovkou turista nedostane. Opravdová atmosféra života u jezera. Slunce žhne, je určitě přes 40 stupňů a my přicházíme mezi místní, do přístřešku, kde místní žena točí na hrnčířském kameni různé nádoby z hlíny. Díváme se a jsme úžaslí nad její zručností. Kolem nás se shromáždí také několik dětí a pozorují nás. Když jsme vyzváni naším průvodcem, zda si to nechceme zkusit, jdu na to. Mé dva výrobky asi neprodáme, ale žena je uctivě ukládá mezi své. Až odjedeme, určitě z nich udělá znovu hroudu hlíny a utočí něco pořádného, ale to gesto bylo milé. Děti dostávají obrázky Šmoulů a vydáváme se na cestu zpět. Obědváme v restauraci na vodě uprostřed jezera a pozorujeme dění. Romantika. Čekají nás další vesnice a průjezdy vodními ulicemi. Vjíždíme na řeku Inley, která přivádí vodu do jezera a vydáváme se proti proudu až k vesnici Indein. Je tu krásná pagoda, ale hlavně přes tisíc stup starých více jak 2000 let. Místo samo je klidné, takové rozjímací, i když z vesnice se bambusovým lesem nese hlasitá hudba s hlasitým předčítáním modliteb. 

     Poslední zastávkou je prastarý dřevěný klášter, opět někde uprostřed jezera. Jeho jméno by se dalo přeložit asi jako klášter skákavých koček. Prý je tu mniši cvičí. My jsme viděli jen roztomile se povalující kočičky, kterým se nijak skákat nechtělo. Při odchodu nám Ni Ni ukazuje u místní prodavačky právě upečené ryby, tady ulovené, a jestli nechceme ochutnat. Proč ne? Zveme ho k posezení s námi a usedáme pod strom. Říká, že jíst se má vždy pod stromem. K rybě si dáváme černou rýži, kterou si sypeme jemně rozemletými piniovými semínky. Jíme jako místní, tedy rukama a máme jejich sympatie. Okolo procházející starší turistka směrem k nám hodila odsuzující pohled a možná se za rohem musela vyzvracet. My se ale snažíme, pokud to není již opravdu odpuzující, poznat vše co nejvíc zblízka a máme úžasné zážitky. Barmánci jsou totiž velmi čistotní. Myjí se až třikrát denně, čehož jsme stále svědky. Prostě dodržují hygienu a po jídle jsme, až na jednu vyjímku, žádné problémy neměly. 

     Je čas vrátit se zpátky. Slunce začíná zapadat přes jezero je to ještě asi tři čtvrtě hodiny. Než dojedeme zpět do přístavu, je tma jako v ranci. Loučíme se a jsme zase plní zážitků a pocitů. Cestu do hotelu známe. Zítra znovu „do sedel“! Čeká na nás Pindaya a místní festival. Zatím jsme viděli jen auto, kterým pojedeme. Je to luxus, dokonce s tmavými skly. „Za ty prachy, no nekup to!“

Den čtrnáctý

     Cestování autobusy v Asii na krátké i dlouhé vzdálenosti je levné a pokud je trochu štěstí, může být i pohodlné. V Myanmaru jsou ale problém silnice. Je to prostě hrkačka i v dobře odpružených busech. Takový byl i náš dnešní přesun z Baganu k jezeru Inle. Navíc jsme cestu začali tím, že jsme byli všichni v autobuse svědky toho, jak se Číňanka s Číňanem dohadovali o místo, kdo z nich má lístek k oknu. Měla ho Číňanka. Barmský technický průvodce jednal s Číňanem, který byl neústupný, velmi dlouho korektně a zdvořile. Nakonec se mu  ho podařilo přemluvit, aby si přesedl na jiné místo, blíž k televizi, což se mu asi zalíbilo víc, než okno. V tu chvíli začal celý autobus tleskat. Číňanovi se to nelíbilo, začal něco promlouvat k nám, pasažérům, ale jak ho všichni za jeho chování odsuzovali, někdo vykřikl „šadap!“ A hned se přidali i další, i Marťa křičela, a to se opakovalo tak dlouho, až zmlknul. To zase začali tleskat Barmánci nám, bílým turistům. Prostě i v autobuse se dají zažít zajímavé chvilky, třeba jak místní vedle vás zvrací.

     Cesta byla dlouhá, po velmi špatných silnicích, ale nejhorší byl přejezd přes hory. Úzké, stále se kroutící a stoupající silnička s příkrými srázy do údolí, kdy cestující má pocit, že se ten velký autobus s míjejícími nákladními vozy musí pokaždé srazit. Nebylo to vůbec příjemné. 

     Když přijedeme po deseti hodinách k jezeru, do vesnice Nyaungswe, musíme každý zaplatit 10 USD pro vstup do oblastí na jezeře. Hned se orientujeme, Marti Lonely Planet je skvělý, a odmítáme taxi. Do hotelu to máme pěšky jen kousek. Nacházíme ho rychle. Je přímo u kanálu, odkud odjíždí čluny na trip po jezeře a vesnicích. Hotel není nic moc ve srovnání s tím, kde jsme bydleli před tím, ale jsme rádi, že teď už nemusíme nic hledat. Pokoj nás stojí 25 USD a teče tu teplá voda. Dokonce i signál wi-fi je tu dobrý. 

     Hážeme batohy na postel a vyrážíme na první obhlídku. Marťa má v záloze hotýlek na druhé straně vesnice, který vytipovala již v Baganu, a který jí zaujal svými bungalovy a tím, že je zase trochu stranou toho všeho hemžení. Jdeme se tam podívat a moc se nám líbí. Krásný pokoj s bambu obložením, verandička, příjemné prostředí. Tohle si můžeme dopřát i za 30 USD, které za pokoj chtějí a hned si ho zamlouváme na zítřek. Mladý recepční nám podává spoustu informací a tak se domlouváme, že hned zítra po snídani se přesuneme sem. Bude tu na nás čekat průvodce na celodenní trip po jezeře a okolí a bude nás to stát každého 15 USD. Navíc nám upřesňuje informace o  významné březnové události v Pindayi, což je asi dvě a půl hodiny autem, jenž jsme dostali již od místních lidí v Baganu. Koná se tam pozítří slavnost a tradiční trhy a sjíždí se tam lidé z různých kmenů, především Donatové. Nevíme, co si pod tím máme představit, ale přitahuje nás to, že o tom turisté příliš nevědí, a proto toto místo nenavštěvují. Cesta tam a zpátky by nás stála 50 USD.

     Opět musíme plánovat další průběh naší cesty. Dáváme si výborný jahodový fresh a děláme časový rozvrh. Všechna významná místa jsme už viděli, mohli bychom se již odtud vydat prozkoumávat bílé písčité pláže na jihu, nebo to risknout a navštívit ony místní slavnosti. Je to těžké rozhodování, každé odbočení z hlavních tahů může znamenat i to, že někde zůstaneme, protože prostě nebude žádný spoj zpět. Nakonec u večeře uzavíráme tím, že tahle událost by mohla být právě tím zajímavým kulturním zakončením cestování po Barmě, než pojedeme k moři. Zítra tedy jezero, pozítří slavnost v Pindayi, pak jeden den prozkoumat okolí Nyaungswe na kolech a večer na noční bus do Yangonu, kde bychom měli ráno navazovat na další bus do Patheinu, což je již kousek od těch bílých pláží na jihu. Uvidíme, jaká další překvapení nás čekají a jaká rozhodnutí budeme muset ještě operativně udělat. Nyní máme alespoň na tři dny jasno. 

   

Den třináctý

     Ráno jsme připravení na čas. Překvapením je, když pán z cestovky osobně přišel za námi, aby si upřesnil, kam chceme jet a jakou letenku potřebujeme. Znovu s Marťou probírá varianty a je vidět, že si rozumí. Na dnešním výletě se nemáme prý ničeho obávat, má svého řidiče stále na telefonu, tak kdyby něco bylo, jsme ve spojení. 

     V minivanu s námi jedou ještě tři mladí lidé, tak nějak se sešli, neznají se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u venkovské výrobny palmového cukru a pálenky, které říkají Barmská whisky. Ochutnáváme a je opravdu lahodná. Voní jako whisky, ale je mnohem jemnější, přestože má 40 procent. Musím si koupit cukrátka z palmového cukru, míchaná z kokosem, dieta se tady držet nedá. Jsou tak dobrá, že je mlsá i Martinka, která jinak sladké nemusí. 

     Projíždíme kolem vesnic, kde v prachu stojí chýše z palmových větví. Všude na nás mávají děti i dospělí. Musí tu být těžký život. Průměrný denní výdělek je prý cca 3 USD, je tedy jasné, že tihle lidé mají mnohem méně. Asi po hodině přijíždíme pod horu Popa. Je to impozantní místo. Z krajiny tu vystupuje sloupová hora, na jejímž vrcholu je pagoda. Vyznačuje se tím, že jsou zde zpodobnění v životní velikosti Natové, je jich myslím 37, což jsou ochranní zlí duchové. Všichni s nimi chtějí být za dobře, a tak je uctívají. Hora je navíc plná opic, které se potulují mezi návštěvníky a občas provedou nějakou lumpárničku. Výstup je náročný, po strmém schodišti a trvá asi půl hodiny. Nesl jsem v ruce láhev s vodou a najednou mě za ní někdo zatahal. Myslel jsem, že je to nějaké dítě, otočím se, ale v tom už mi opice láhev vytrhla a hbitě prokousla. Vytékající pramínek lemtala a rozlévala kolem. Všiml si toho další opičák, prvního zahnal a kořist byla jeho. 

     Z hory se vracíme kolem 15,00, poobědváme lehký oběd, který měl tři chody, což nebylo možné sníst a odplazíme se na pokoj. Jít spát je škoda, když už zítra Bagan opouštíme. Půjčujeme si tedy znovu motorky, které už mezitím Marťa usmlouvala pro každého za 5 USD. Objíždíme již známá místa, vracíme se znovu na vysokou pagodu, odkud je výhled do celého okolí a fotíme. Ještě za světla přijíždíme do naší cestovky zaplatit dopravu. Nejdražší je letenka z Yangonu do Bangkoku, která nás stojí každého 145 USD, a to s Air Asia, které bývají nejlevnější. Zítra se přesouváme 10 hodin busem k jezeru Inle, jízdné je 11 USD. Pán nám ještě doporučuje, kde se tam ubytovat a jeho syn, starý jako Ondra, syn Martinky, nám bookuje první noc. 

     V cestovce strávíme přes hodinu. Znovu je to neopakovatelné setkání a vzájemně jsme se tak sblížili. Paní v průběhu rozhovoru odběhne a za chvíli se vrátí s dárkem pro Martinku. Dává jí hezké pantofle – žabky neboli vietnamky. Dozvídáme se, že pán je stejně starý jako my, a že je dokonce narozený jen o šest dní později, než Marťa. Komentuje to tím, že jsou stejné znamení a proto si tak vzájemně rozumí. Chceme se vyfotit, abychom jim společné foto poslali, až se vrátíme domů. Jsou nadšení. V tu chvíli v celém Baganu zhasla světla. Restaurace pomalu nahazují generátory, ale v naší cestovce je na focení šero. Domlouváme se, že tedy přijedeme později, až znovu spustí elektřinu. Zajdeme mezi tím do místní cukrárničky na jahodový shake a za 15 minut už se zase svítí. Fotíme se a i já dostávám teď stejný dárek. Je to dojemná chvíle pro všechny. Srdečně se loučíme a ponecháváme si tuhle barmskou rodinu hluboko v srdci.

Den dvanáctý

     Konečně si trochu přispíme. Vstáváme až v 7,00 a jdeme na snídani. Po snídani se rozhodujeme mezi koly a elektromotorkami. Nemáme moc důvěru, jak dlouho vydrží baterie, ale chlápek s kozí bradkou, který je půjčuje tvrdí, že vydrží na 30 km, a že pokud nám baterie někde dojde, zadarmo pro nás přijede s novou. Stále jsem sice pochyboval, ale tahle informace rozhodla. Moto nám půjčil za 8 USD na den pro jednoho. Tedy, vzhůru na Bagan! 

     Old Bagan, jak se tahle area jmenuje, je rozsáhlá planina plná pagod všech velikostí a typů. Trochu to připomíná Ankor Wat v Kambodži, ale přeci je to jiné. Na kole by to bylo v tom vedru utrpení, i když je to rovina, protože příjezdové cesty ke vzdálenějším stavbám jsou jemný písek a vyjeté koleje. Jízdu na motorkách si prostě užíváme a libujeme si, že jsme se správně rozhodli. U jedné z prvních pagod potkáváme Ralfa se ženou, bydlí trochu blíž než my, tak si půjčili kola. Když viděli naše stroje, zítra si je prý taky půjčí. 

     Pokračujeme v prozkoumávání odlehlých míst, ale i těch hlavních, nejvíce navštěvovaných, kam přijíždí autobusy a minivany s místními poutníky. Navazujeme rozhovory, zdravíme se a pořád odpovídáme na usměvavé mávání. Barmánci prostě dávají najevo, že jste v jejich zemi vítáni. 

     Po poledni, kdy je už opravdu hodně teplo, parkujeme u restaurace stranou všeho dění. Je to taková chýše, ale určitě tu najdeme tu pravou šanskou kuchyni. A taky, že ano! Nacpeme se tak, že usnu u stolu. Jsme z toho vedra zcela vyčerpaní a rozhodujeme se, že se vrátíme do hotelu, dáme sprchu, chvíli odpočinem pod klimatizací a až teplota klesne, vyrazíme znovu. Mezi tím nám alespoň dobijí baterie na motorkách, i když to není vůbec třeba. Máme stále plno. 

     Naproti našemu hotelu si objednáme kávu. Vždy byl problém dostat černou, ale tady nám přináší dvě konvičky černé, presované kávy. Marťa je u vytržení a po dohodě si jednu konvičku bere do hotelu, aby mohla popíjet večer na verandě. 

     Po kávě stejně na chvíli usneme a znovu vyrážíme až po 17,00. Teplota konečně klesla pod 30 stupňů a my znovu objevujeme nové a nové pagody. Návštěvníků výrazně ubylo a tak jsme někde zcela sami. Ze silnice si všimnu jedné velké, na které sedí lidé. Pozorují západ slunce. My už to nestihneme, ale stejně si na ní vylezeme, ale není to moc bezpečné. Hodně prudké schodiště, žádné zábradlí, ale rozhled je odtud na celou planinu. V dálce je  vidět obrovská zlatá paya, která se teď stává naším posledním cílem. Usedáme na motorky a vydáváme se tím směrem. Když dorazíme, zjišťujeme, že že je asi jen kilometr od našeho hotelu. Nyní, když je tma, je nasvícená. Vnitřní oblast září zlatem, voní zde vonné tyčinky, hoří svíčky. Překrásná atmosféra, ve které se dlouho opájíme tou nádherou. 

     Znovu se zastavujeme v malé rodinné cestovce, kde ladíme zítřek a další plán cesty. Ráno v 9,00 nás vyzvednou na trip na horu Popa. Jsme vyčerpaní, ale plní dojmů, které se nedají popsat. To se prostě musí zažít.

Den jedenáctý

     Brzy ráno je docela chladno. Do přístavu nás odváží hotelové taxi. Je to pohoda po včerejším natřásání. Ještě je tma. V Barmě se v tuto dobu rozednívá po šesté a slunce zapadá kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že pouliční osvětlení moc nefrčí, je večer klid. 

     Na lodi jsme mezi prvními, sedadla nejsou na místenky, volíme tedy místo na horní palubě pod stříškou. Jsou tu proutěná křesílka v řadách před zábradlím, aby měl cestovatel pěkný výhled na okolí řeky Irrawaddi. V podpalubí jsou aerodynamická sklopná sedadla jako v autobuse, zde je možné se ukrýt před sluncem nebo před zimou a zdřímnout si. Podává se lehká snídaně i oběd. Cestování lodí je tedy velice příjemné a je možné to mít ještě příjemnější. O 20 USD dražší, ale pomalejší loď, nabízí i vlastní kajutu s WC. 

     Cestovatelé jako my se schází a vypadá to na dobrou společnost, do té doby, než do přístavu dorazil bus s Francouzskými turisty, důchodci. Nosiči jim přenáší zavazadla, francouzština je najednou všude. Vedle nás sedí Německý pár v našem věku, pán je velmi komunikativní a cestují stejným způsobem jako my. Jmenuje se Ralf a během cesty probíráme různé varianty cestování po Barmě. Tedy hlavně Marťa, já to nechytám. Z Lonely Planet znám jen obálku. No ale informací si tihle dva vyměnili velmi. Na tomhle druhu cestování je právě toto setkávání to koření. Lidé z různých zemí se k sobě přibližují, protože je spojuje stejný zájem a vždy je co sdělit. 

     Organizovaní Francouzi, tedy spíš několik Francouzek, když ještě slunce nemělo takovou sílu, zalezlo do podpalubí a tam pospávali. Křesílka na palubě byla obsazená těmi, kteří v nich seděli od vyplutí. Jen se oteplilo, báby se vyhrnuly a čekaly, jak se někdo zvedne. Samozřejmě, že si každý své místo držel. Když jsme se s Marťou vzdálili, jedna z nich vzala naše věci z křesílka a dala je na zem a usadila se. Tak to bylo něco na mě! Svá místa jsme ubránili, ale do konce plavby už jsme museli být ve střehu, jak se tyhle dámy chovaly bezohledně vůči ostatním. Přitom v podpalubí bylo místa dost a když se otevřela velká okna, bylo to téměř jako na palubě. Prostě, od této chvíle už nikdo z horní paluby nešel raději ani na záchod. 

     Do cíle připlouváme kolem 16,00 a snažíme se být první na souši, což se nám podaří. Z přístaviště jezdí jen koňské bryčky, tak hned domlouváme cenu a jedeme do hotelu, který Martinka na lodi už vytipovala. Hrkání na bryčce je zážitek, měli jsme co dělat, abychom nevypadli. Do oblasti Baganu se musí zaplatit vstupné 20 USD na osobu a u pagod vstupenky často kontrolují. Kluci na bryčce hotel najdou bez problémů. Je stranou rušné hlavní ulice, skládá se z bungalovů s teakovou podlahou a prostorných pokojů, každý bungalow má svojí verandičku. Teplá voda i klimatizace, snídaně se podává na společné verandě. Luxus za 35 USD za pokoj pro dva. Máme zase štěstí a volný pokoj bereme okamžitě. 

     Večer navštívíme vyhlášenou Indickou restauraci Aroma II, o které se píše v Lonely Planet už od roku 2005 a neskutečně uspokojujeme svoje chuťové pohárky, ale vlastně všechny naše smysly. Po cestě zpátky navštívíme ještě malou rodinou cestovku, kde objednáváme na pozítří trip na 50 km vzdálenou horu Popa, která je jedním z významných poutních míst. Majitel je chodící encyklopedie Myanmaru ohledně různých způsobů cestování, co kam jede nebo letí a za kolik. To je něco pro Marťu, která ho vytěžuje přes hodinu. Celá rodina je u toho a plánujeme a moc se všichni smějeme, jak to má ten člověk všechno v hlavě. Tak moc nás svým přístupem potěšili, že se rozhodujeme, že vše, co budeme potřebovat pro další přesuny, o kterých už víme, zajistíme u něho, včetně letenky do Bangkoku. V blízké cukrárně kupuji tři krásné kusy dortů, moje mamča by se tady rozplývala, a přinášíme jim je jako prezent za jejich ochotu. Ty dorty jsou lahodné a tak levné, že když jdeme okolo, musím mít zavřené oči. 

     Zítra se vrhneme na starý Bagan. V hotelu půjčují kola i elektromotorky. Pán z cestovky říkal, že na kole to za jeden den nezvládneme, tak uvidíme ráno, jak se budeme cítit. 

   
   

Obrázky z Barmy

Den desátý

     Po včerejší večeři se mi asi po dvou hodinách udělalo hodně špatně. Zřejmě nějaké toxiny, muselo to ven. Mám s sebou dezinfekci, za hodinu už mi bylo zase fajn. Jo, Asie! Ale zatím nemáme v Barmě žádné potíže.

     Noc byla příšerná. Na pokoji se objevili moskyti a jejich pískání kolem hlav nás probudilo. Do rána jsme byli zabalení jako mumie. Dnes nám prý vystříkali pokoj a koupili jsme místní repelent za 20 Kč, který jsme hned vyzkoušeli při večeři a funguje bezvadně, neobtěžoval nás jediný komár.

      Ráno proběhlo podle plánu a v 8,00 už na nás čekali naši motorkáři. Ten, co mluvil obstojně anglicky, vozil Marťu, ten druhý mě. Celou dobu mlčel, ale byl moc příjemný. 32 let, pochází z vesnice z velmi chudé rodiny, nikdy nechodil do školy, učil se jen základy v klášteře. Dnešní trip jel poprvé, celou cestu si také prohlížel památky, až jsem měl chvílemi strach, že skončíme v příkopu. Stále za jízdy plival betel, musel jsem hlídat, na  kterou stranu se zrovna chystá plivnout, abych dal hlavu na druhou. Jezdil opatrně. Ten Martiny, to byl takový vtipálek. Pořád si dělal legraci, že mám velké břicho,  že takové měla jeho žena jen několikrát v životě, když byla těhotná. Na motorce s Marťou pořád tlachali a pořád nám ujížděli. Zažít tenhle trip byl pořádný adrenalin, ale pánové nás provezli po cestách, které znají jen místní. Objeli jsme celou Mandalay, navštívili místa Amarapura,  Inwa a Sagaing. Byli jsme v klášteře, kde několik tisíc mladých mnichů právě obědvalo, viděli jsme 3000 let staré  pagody, staré dřevěné kláštery a nejdelší teakový most na světě, který se celý houpal a vypadalo to, že za chvíli se zlomí. Ochutnali jsme vynikající placky z garnátů a pili sáčkové nescafe. 

     V jedné z pagod se k nám přidaly dvě holčičky, asi 8leté obchodnice a celou cestu nás provázely. Nebyly vůbec obtížné jako děti třeba v Kambodži u Ankor Watu. Nakonec jsme s nimi udělali obchod a ještě od Martinky dostaly obrázky Šmoulů. Bylo to příjemné setkání. 

     Plánoval jsem návrat tak, abychom se nevraceli za tmy, protože nikde není pouliční osvětlení a Barmánci na motorkách, kolech a autech nepoužívají světla, resp. jen vyjímečně. Prostě jezdí po tmě. Při návratu, už naštěstí v Mandalay, moje motorka uprostřed křižovatky vypověděla službu. Opravit se jí nepodařilo, a tak opět dojíždíme do hotelu na jedné motorce tři. Celí špinaví, zaprášení, „prdelnakaši“ jak prohlásila Marťa. Možná jsme tohle slovo zavedli do slovníku našich dnešních průvodců. Loučíme se před hotelem, je to dojemné, jak moc nám projevuje zbylý motorkář poděkování. Ten trip nás stál každého 20 USD, tedy 400,- Kč a z autobusu cestovky se tohle zažít nedá. 

     V hotelu už pro nás mají připravené lodní lístky na zítra do Baganu. V 5,30 od hotelu, v 6,00 check in na lodi. Plavba potrvá asi 10 hodin. Nyaung Oo je cílové místo, kde se chceme ubytovat a odtud navštívit Bagan. V samotném starém Baganu je ubytování příliš drahé, v novém Baganu zase krom pubů nic není. Tohle všechno už Martinka nastudovala dopředu! Mít tuhle holku vedle sebe, to se člověk neztratí. Jen jí musím hlídat, protože chlapi na celém světě prostě jedou po blondýnách. Dneska jeden mladík na teakovém mostě na ní dělal ňuňuňu. Nevím, co to znamená, ale rozhodně mě to v klidu nenechává. 

Den devátý

      

     

Opět jsme se dobře vyspali, zatím máme štěstí na kvalitní postele. Snídaně v hotelu je standardní jako všude, tj. Jedno vejce, toust, káva, čaj, margarín a marmeláda. Nám to v tomto podnebí stačí, jsme spokojení.

      Vyrážíme do ulic, chceme město a významné památky objevovat sami. Před hotelem nás kontaktuje starší muž, jestli nechceme někam odvézt, má takovou starou, orezlou rikšu, rozuměj kolo se sidecarou, kde mohou sedět dva lidé zády k sobě za sebou. Odmítáme, on říká, že nás ke Královskému paláci odveze za 3 USD. Nevíme jak je to daleko, ale stejně odmítáme. Po chvíli si říkám, že přesně tito lidé si potřebují vydělat a Marťa souhlasí. Vracíme se zpět a přijímáme, na něm je vidět potěšení. Po cestě se dozvídáme, že je mu 57 let, vypadá mnohem starší, a má šest dětí. Po několika kilometrech, kdy se stále ptá, zda jsme O.K. mi říká, že nám velice děkuje, že jsme si ho najali, že mnoho zakázek od turistů nemá. Královský palác je velké území obestavěné zdí do tvaru čtverce. Každá strana má podle nás asi 2 km. Pro návštěvníky, turisty, je možné vstoupit jen východním vstupem, který je přesně na druhé straně, než jsme zrovna my. Muž šlape do pedálů a nám začíná být nepříjemně, že se tu vezeme jako kolonizátoři. Opravdu to není příjemný pocit. Po chvíli jsme začali pochybovat, zda jsme dobře rozuměli, jestli neříkal 30 USD, přece tuhle štreku s nákladem 150 kg nedělá jen pro 60 Kč?

Konečně dojíždíme do cíle a jsme psychicky rozjitření. Pán si opravdu říká o 3 USD. Žádáme ho ještě, zda se s ním můžeme vyfotit a jen za to, jako dárek mu přidávám ještě jednou tolik. Velice srdečně děkuje a hluboce se uklání se sepjatýma rukama. Opět je v tom veliká pokora, žádná faleš. Já už nemůžu ani mluvit, protože se mi v hlavě honí, kolik nespokojených lidí žije u nás, v podmínkách, o kterých se těmto lidem ani nezdá. Jaké máme vynikající zdravotnictví a školství, sociální systém a ostatní. Kolik evropanů by šlapalo na starém kole v 30stupňovém horku tolik km za 60 Kč, což je tady jedno jídlo? Vzpomínám, že když jsme byli malí, máma nám říkala, ať jsme skromní, že v Asii pracují lidé těžce za hrst rýže. Teď jsem to vnímal in natura. Sedím s Martinou na obrubníku a brečím, nejde s tím nic udělat.

     V paláci jsou krásná místa. Barmská architektura je nezaměnitelná. Jdeme na vyhlídkovou věž, kde je rozhled na město i na celý areál paláce. Malý kluk, který je zde s rodiči je pobízen tatínkem, ať s námi hovoří anglicky. Ostýchá se, ale je to šikula. Zkouší si základní fráze a jeho rodina z toho má velkou radost. Martinka nosí sebou měňavé obrázky Šmoulů a figurky zvířátek, přesně pro tyto chvíle. Kluk dostává obrázek i zvířátko a v jeho očích je vidět překvapení a velká radost. Chce se s námi vyfotit a na kameru ukazuje, co dostal s prsty do V jako victory.

     Odcházíme a lidé nás pořád zdraví nebo se na nás usmívají. Z paláce se necháme odvézt opět na motorkách, tentokrát palácovými vojáky, kteří si tak přivydělávají k nuznému žoldu. Navštívíme místní „fláky“, jak říká Martinka a pak se ohlížíme po něčem k snědku. Je nám doporučena vývařovnička v areálu místní univerzity. Je to špeluňka, ale prý excelentní kuchyně. Zrovna je zde asi pět barmských dívek na obědě a jsme pro ně pozdvižení. Objednáváme si jídlo a kávu, jde to těžko, paní obsluha sice trochu mluví, ale zřejmě moc nerozumí. Děvčata jsou kontaktní a za chvíli už se všichni vzájemně fotíme a končíme hromadnou fotografií. Velká legrace.

     Popíjíme kávu, Marťa mi předčítá z Lonely Planet, přišel mnich, jí. Po chvíli přišel mladý muž, za chvíli jí. Říkáme si, že nám to asi dělají zcela čerstvé, proto to tak trvá. Za chatrčí, kde se vaří, vidím jen uklízení nádobí. Po hodině a čtvrt se odhodláme zeptat. Vůbec nám nerozumí, paní která trochu mluvila anglicky se vytratila. Je to jasné, prostě si mysleli, že chceme jen kávu a posedět, že bychom zde jedli, to je nenapadlo. Platíme a se smíchem a prázdnými žaludky odcházíme.

     Bereme další moto a odjíždíme na horu Mandalay, kde je velká paya. Je to hodně do kopce a motorka pod vahou řidiče a mě funí a vyjíždíme do na první rychlostní stupeň. Závěr výstupu je naštěstí výtahem. Zase jedno krásné místo s příjemnou atmosférou. A zase spoustu úsměvů, pozdravů a focení. Je vidět, jak moc byli tihle lidé díky diktatuře izolovaní.

     Dolů jdeme sami po dlouhatánském kamenném schodišti, které upravují a pokrývají betonem. Ocitneme se zcela jinde, než kde jsme začali, zřejmě na druhé straně kopce. Cesta zpátky je dlouhá, zato čtvrtí, kam opravdu žádní turisté nechodí. Život na ulici, mytí a praní u studny, jen v krámcích je zboží patřící do naší doby. Martinka si tu kupuje nové žabky, ty co má na noze jí v paláci praskly. Stojí 50 Kč. Nechávám 60 Kč za ochotu, protože nám převáděli skoro všechny v její velikosti. Mladí majitelé obchůdku opět dávají nepokrytě najevo svou radost. Když se asi po půl hodině dostaneme opět na roh hradeb královského paláce, už se stmívá. Víme, že do hotelu je to asi 1,5 km a rozhodujeme se, že si vezmeme opět rikšu. Tahle je ještě starší a rezavější, než ta první, ale řidič je mladý a silný. Ó, jak je zase rád, že má práci.

     V hotelu Marťa domlouvá na zítřek trip za město. Z recepce nám milý starší recepční, co umí dobře anglicky a dal nám slevu na pokoj 2 USD na den, vytelefonuje motorkáře, kteří nás sem přivezli z autobusu. V osm ráno mají být před hotelem. Další den už chceme odjet lodí do Baganu, to ještě musíme zítra zařídit.

     Na večeří končíme tam, co včera. Objednáváme si rybu a dostáváme každý jednoho malého kapra, ale není to kapr, je to nějaká jiná ryba, že? Moskyti koušou do nohou jako zběsilí, zachraňuje nás zase bylinný, eukalyptový olejíček. Pak honem rychle do hotelu a pod sprchu a..., přece spinkat, ne?

Den osmý

     Máme stále velké problémy s připojením na Wi-Fi. Buď není vůbec nebo je připojení velice pomalé. Foto přidáme, až narazíme na kvalitní signál.

     Autobus z Baga nám jede v 9,30 a je to nejluxusnější bus, se kterým se v Barmě zatím přesunujeme. Má funkční klimatizaci a vstřícný a informující personál na palubě. Cesta trvá 7 hodin i s půl hodinovou přestávkou na oběd a jednou kratičkou na toaletu. Bago a Mandalay spojuje nová dálnice, která cestu výrazně urychlila. Jízdenka nás stála 16 USD na osobu. V buse s námi jedou dva Francouzi, tak u oběda mluvíme o našem i jejich cestování a kde kdo byl a tak.

     Po 16,30 jsme v Mandalay na bus stationu a najímáme opět levnou přepravu do centra, motorky. Podle Marti je to asi 7 km. Celou cestu v autobuse stále studuje Lonely Planet a o Barmě mi předčítá nahlas. Pořád kombinuje nové cíle podle toho, kde se zrovna nacházíme. A vychází jí to. Vždyť také s Buddhovou pomocí, kterému všude děkujeme, se stále daří. Přesun na motorkách nás stál dohromady 6 USD a hned ve druhém hotelu, který je v centru, se nám moc líbil pokoj. Je sice za 30 USD na noc, ale je opravdu čistý a tichý. Jmenuje se E.T. Hotel a je mezi 83. a 82. street. Bereme ho na 2 noci, protože si chceme udělat i výlet do okolí.

     Mandalay je už na první pohled zcela jiná Barma než Yangon. Není tu tolik špíny, bulváry nejsou přeplněné, domy nejsou zchátralé. Je to i tím, že je to město s největším počtem buddhistů a není tu tolik Indů. Je zřejmé, že je tu i víc peněz mezi lidmi.

     Po setmění navštěvujeme jednu payu (pagodu) kousek od hotelu. Byla hezky nasvícená, téměř nikdo v ní nebyl, jen dva mniši, z nichž jeden nám stále ukazoval, na co se podívat. Později zjišťujeme, že jsme viděli sochu jednoho z původních Buddhů ve zlatě. Opět jsme mu poděkovali a zašli na večeři do tradiční vývařovny, kam chodí místní z širokého okolí, ochutnali šanskou tradiční kuchyni a pak dlouho hledali místo, kde by nám udělali kávu. V Barmě moc kávu nepijí, podávají čaj, tak je to vždy trochu dobrodružství.

     Zítra musíme zjistit, odkud a kdy je možné se přepravit lodí do Baganu, abychom mohli trochu plánovat s časem. Nově se nám objevila možnost dostat se na jih, budeme muset přeletět letadlem, kde jsou prý krásné pláže. Tak uvidíme.  

Den sedmý

   
     Po tradiční místní snídani, smažené rýži se zeleninou, se loučíme se zlatým viklanem a vydáváme se na stanoviště nákladních vozidel. Nechtějí nás. Divíme se , proč? Od vůdce čínské, asi, skupiny se dozvídáme, že na voze jsou jen Barmánci. Pro cizince jsou nákladní auta jinde, jede jich tam vždy méně, aby se tolik netlačili. Nabízí nám, ať jedeme s jeho skupinou. Cesta dolů je již mnohem příjemnější než nahoru. Náklaďáky s lidským nákladem musí jet pomalu, jinak by to neubrzdily. Co nás překvapilo bylo to, že cena byla jednou taková. Tedy 10 USD. Hold, za „pohodlí“ se platí.

Když jsme sjeli do Kimpunu, hned nás odchytil nahaněč dopravní kanceláře a měli jsme štěstí, za hodinu nám jel autobus do Baga. Za dvě a půl hodiny jsme na místě. Bago je opět průjezdní město, hlučné a tradičně špinavé. Vystupujeme na hlavní ulici, říkají jí dálnice, která prochází centrem. Tak tady někde se máme ubytovat? Hned je u nás chlapík, vypadá jak indián a od té chvíle jsme mu tak říkali, a nabízí, že nás odveze na motorce do levného ubytování. Chvíli se vyptáváme, orientujeme, nikam nespěcháme, on se svým parťákem také ne, nevnucují se. Nabídka za 15 až 20 USD za noc s tím, že nás tam odvezou dnes zadarmo, když si v jejich kanceláři koupíme jízdenku, až pojedeme dál. Vidíme, že tady stejně pěšky nic nenajdeme, stejně budeme muset najímat nějaké přibližovadlo, tak do toho jdeme.

     Nasedáme každý na jednu motorku, Martince indián galantně vezme batoh a dá si ho před sebe, na mě kašlou, jedu s báglem na zádech, a odvezou nás kousek od bus station, na předměstí mezi domky. Je tu starší motel, po Angličanech, který musel být luxusní, protože má i bazén, nyní samozřejmě zašlý a nefunkční. Máme na výběr pokoj za 15 nebo bungalow za 20 USD. Volíme country a je to zase dobrá volba. Buddha je nám nakloňen. S indiánem se domlouváme, tedy hlavně Martinka, která fakt dobře komunikuje anglicky a ti chlapi na ní berou, že nás vyzvednou ve tři a uděláme okruh po těch nej místech a zítra budeme pokračovat. Pak přichází na řadu dojednávání ceny, ale pánové jsou opravdu slušní. Vysvětlují, že můžeme přispět vládě nebo jim. Když zaplatíme jenom jim, provezou nás tak, že nebudeme muset platit žádné vstupné. Trochu se zdráhám to přijmout, nemáme za potřebí dostat se zde do nějakých problémů, ale zase na druhou stranu, proč nepodpořit chudý a sužovaný Barmánský lid?          Vysprchujeme se a o půl hodiny později, než bylo domluveno, s jejich omluvou vyrážíme. Prý jsou velmi zaneprázdnění, prostě na roztrhání. Kousek nás popovezou, asi k jejich základně, a tam nám mění nabídku. Prý, jestli nám nebude vadit, že bychom jeli jen na jedné motorce? Všechno je tu prostě crazy! Motorka pod námi a buclatým řidičem, prý bratrem indiána (haha), sůpí, ale jede. Objeli jsme toho dost, i hlavní pagodu a obřího ležícího Buddhu, ale nejsme unešení. Je to tu mnohem víc zanedbanější, než v Yangonu. Taky jsme už přebuddhovaní. Tentokrát tedy měníme plán my a domlouváme, že zítra ráno budeme pokračovat do Mandalay na sever. Je to dlouhá cesta, bus jede v 9,00 a stojí nás 16 USD pro jednoho. Indián zařídil jízdenky a ráno pro nás přijede. Dojednáváme, že zbytek peněz za dnešek mu zaplatíme, až nás doveze na autobus. Chová se zdvořile a důvěryhodně. Zatím máme opravdu jen velmi dobrou zkušenost s místními lidmi. Všichni jsou uctiví, ne falešně, ale upřímně. Tedy, zítra v 7,00 snídaně.

     Wi-Fi tu není, tak snad zítra večer.