Ráno jsme připravení na čas. Překvapením je, když pán z cestovky osobně přišel za námi, aby si upřesnil, kam chceme jet a jakou letenku potřebujeme. Znovu s Marťou probírá varianty a je vidět, že si rozumí. Na dnešním výletě se nemáme prý ničeho obávat, má svého řidiče stále na telefonu, tak kdyby něco bylo, jsme ve spojení.
V minivanu s námi jedou ještě tři mladí lidé, tak nějak se sešli, neznají se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u venkovské výrobny palmového cukru a pálenky, které říkají Barmská whisky. Ochutnáváme a je opravdu lahodná. Voní jako whisky, ale je mnohem jemnější, přestože má 40 procent. Musím si koupit cukrátka z palmového cukru, míchaná z kokosem, dieta se tady držet nedá. Jsou tak dobrá, že je mlsá i Martinka, která jinak sladké nemusí.
Projíždíme kolem vesnic, kde v prachu stojí chýše z palmových větví. Všude na nás mávají děti i dospělí. Musí tu být těžký život. Průměrný denní výdělek je prý cca 3 USD, je tedy jasné, že tihle lidé mají mnohem méně. Asi po hodině přijíždíme pod horu Popa. Je to impozantní místo. Z krajiny tu vystupuje sloupová hora, na jejímž vrcholu je pagoda. Vyznačuje se tím, že jsou zde zpodobnění v životní velikosti Natové, je jich myslím 37, což jsou ochranní zlí duchové. Všichni s nimi chtějí být za dobře, a tak je uctívají. Hora je navíc plná opic, které se potulují mezi návštěvníky a občas provedou nějakou lumpárničku. Výstup je náročný, po strmém schodišti a trvá asi půl hodiny. Nesl jsem v ruce láhev s vodou a najednou mě za ní někdo zatahal. Myslel jsem, že je to nějaké dítě, otočím se, ale v tom už mi opice láhev vytrhla a hbitě prokousla. Vytékající pramínek lemtala a rozlévala kolem. Všiml si toho další opičák, prvního zahnal a kořist byla jeho.
Z hory se vracíme kolem 15,00, poobědváme lehký oběd, který měl tři chody, což nebylo možné sníst a odplazíme se na pokoj. Jít spát je škoda, když už zítra Bagan opouštíme. Půjčujeme si tedy znovu motorky, které už mezitím Marťa usmlouvala pro každého za 5 USD. Objíždíme již známá místa, vracíme se znovu na vysokou pagodu, odkud je výhled do celého okolí a fotíme. Ještě za světla přijíždíme do naší cestovky zaplatit dopravu. Nejdražší je letenka z Yangonu do Bangkoku, která nás stojí každého 145 USD, a to s Air Asia, které bývají nejlevnější. Zítra se přesouváme 10 hodin busem k jezeru Inle, jízdné je 11 USD. Pán nám ještě doporučuje, kde se tam ubytovat a jeho syn, starý jako Ondra, syn Martinky, nám bookuje první noc.
V cestovce strávíme přes hodinu. Znovu je to neopakovatelné setkání a vzájemně jsme se tak sblížili. Paní v průběhu rozhovoru odběhne a za chvíli se vrátí s dárkem pro Martinku. Dává jí hezké pantofle – žabky neboli vietnamky. Dozvídáme se, že pán je stejně starý jako my, a že je dokonce narozený jen o šest dní později, než Marťa. Komentuje to tím, že jsou stejné znamení a proto si tak vzájemně rozumí. Chceme se vyfotit, abychom jim společné foto poslali, až se vrátíme domů. Jsou nadšení. V tu chvíli v celém Baganu zhasla světla. Restaurace pomalu nahazují generátory, ale v naší cestovce je na focení šero. Domlouváme se, že tedy přijedeme později, až znovu spustí elektřinu. Zajdeme mezi tím do místní cukrárničky na jahodový shake a za 15 minut už se zase svítí. Fotíme se a i já dostávám teď stejný dárek. Je to dojemná chvíle pro všechny. Srdečně se loučíme a ponecháváme si tuhle barmskou rodinu hluboko v srdci.
