Na takovém cestování na člověka čekají stále nová překvapení. Včera jsem si liboval, jak se zatím nepotýkáme s žádnými zažívacími obtížemi. Dnes ráno jsem se probudil s žaludkem na vodě. Zvláštní je, že Martince nic není. Já se cítím, jako bych právě slezl z centrifugy na Matějské pouti.
Řidič do Pindayi je připravený, pucuje svoje auto. My pořád nevíme, jestli tento výlet bude stát za to, protože máme hodně málo informací a vlastně ani nevíme, jestli jsme rozuměli dobře názvu místa. Říkáme si, že také můžeme jet dvě a půl hodiny někam, kde nic nebude. Marťa sice našla v Lonely Planet, že v Pindayi jsou nějaké jeskyně, kde jsou stovky soch Buddhů, ale těch už jsme viděli dost.
V 8,00 vyjíždíme. Auto je luxusní. Má tak měkké pérování, že jízda po zdejších nerovných silnicích připomíná plavbu na rybářské bárce po rozbouřeném moři. Marťa se baví, jí prostě tyhle věci nevadí, ale já bych dal snad i 100 USD za jeden Kinedryl. Po půl hodině jízdy hrozí, že obsah žaludku neudržím a přesedám si dopředu vedle řidiče. Je to mnohem lepší, snažím se spát. Moc to nejde. Stálé troubení, uhýbání, ze všech stran a připojujících se silnic najíždějící motorky, pickupy, náklaďáky, všechny plně naloženy lidským nákladem. Řidič nás informuje, že svátek pagody v Pindayi se koná jednou za rok, a že je to národní událost. Sjíždí se všichni ze širokého okolí, aby navštívili onu jeskyni a velký trh.
Po dvou a půl hodinách mého utrpení jsme na místě. Ve stráni nad vesnicí je vidět pagodu a vstup do jeskyně. Lidí jako na 1.máje v dobách největší slávy budovatelského nadšení v Čechách. Tak tohle nedám. Jsem jako opilý. Toxiny už zaplavily celé tělo. Ale jsme tu, tak se tam nějak musím vyplazit. Naštěstí, v poslední části výstupu je výtah. I tady se tlačí lidé. Spatřuji několik bělochů, jak jsou odstrkáváni a předbíháni. Všichni se tlačí, aby už byli nahoře. Všude je plno policistů a koordinátorů a snaží se tomu hemžení dát nějaký řád. Obsluha výtahu na nás ukazuje, ať jdeme dopředu. Předbíháme a ve výtahu je nás sedm bělochů. Nikoho dalšího k nám nepustí, zřejmě proto, abychom se nemačkali. Milé gesto, jen co si asi myslí místní?
Stejným způsobem se protlačíme i do jeskyní, kde je to jako v mraveništi. Mokré krápníky jsou stírány věřícími, kteří si stékající vodou pomazávají hlavu a obličej. Jsou tu stovky Buddhů v různých velikostech, prostorné jeskynní haly i malé skuliny, ve kterých se lidé modlí nebo meditují. Všechno to vnímám jako ve snu, je zde dusné klima a těším se, až se dostanu na vzduch. Prodrat se ven je však horší, než dostat se dovnitř. Musíme překonat dav, který se tlačí proti nám. Na konci si připadám „vorvanej jak samice“ a Marťa si vesele poskakuje. Hrozně jí to baví.
Zkouším si dát colu, pro stabilizaci žaludku, moc to nepomáhá. Přejíždíme k tržišti, kde by se měl konat festival. Vypadá to, že kulturní vložka proběhla buď brzy ráno nebo bude až večer. Teď je tu jen prázdné improvizované podium z bambusů a povalující se poutníci. Vstupujeme do tržiště, kde Marťa objevuje nálevnu z alkoholem. Místní whisky a rum. Je mi už tak blbě, že se nechám ukecat a objednávám dva dezinfekční panáky místní whisky. Dostaneme je oba společně v jednom pulitru. Usedáme na zem mezi místňáky, kteří pijí pivo a žvýkají betel. Jsme pro ně opět pozdvižení a nespouští z nás oči. Přináší na talíři něco k jídlu, je to vynikající, říká Marťa, ale já se na to nemůžu ani podívat. Když objednáváme whisky podruhé, jsou z toho dost překvapení. No, je opravdu silná. Já jako abstinent jsem opilý už po dvou douškách.
Rozhodujeme se, že se vrátíme. Projdeme část trhu, který nám připomíná otevření Matějské pouti a vracíme se k našemu řidiči, který parkuje na místním hřbitově mezi hroby. Cestu zpátky přetrpím s vypětím všech sil, ale přetrpím a nezvracím. Taky jsem nic nejedl a bojím se pít, tedy jsem dost dehydratovaný. V hotelu jsme po 16,00 a jak jsme, tak padáme na postele a okamžitě usínáme. Večer jde Marťa vyřizovat lístky na bus do Yangonu na zítra, já se snažím do sebe dostat hodně vody, abych si mohl vzít vnitřní dezinfekci. Za chvílí jde všechno ven, je mi trochu líp, ale stejně nic moc. Vypiju celou colu a znovu usínám. Zítra bude líp.
