Opět jsme se dobře vyspali, zatím
máme štěstí na kvalitní postele. Snídaně v hotelu je
standardní jako všude, tj. Jedno vejce, toust, káva, čaj,
margarín a marmeláda. Nám to v tomto podnebí stačí, jsme
spokojení.
Vyrážíme do ulic, chceme město
a významné památky objevovat sami. Před hotelem nás kontaktuje
starší muž, jestli nechceme někam odvézt, má takovou starou,
orezlou rikšu, rozuměj kolo se sidecarou, kde mohou sedět dva lidé
zády k sobě za sebou. Odmítáme, on říká, že nás ke
Královskému paláci odveze za 3 USD. Nevíme jak je to daleko, ale
stejně odmítáme. Po chvíli si říkám, že přesně tito lidé
si potřebují vydělat a Marťa souhlasí. Vracíme se zpět a
přijímáme, na něm je vidět potěšení. Po cestě se dozvídáme,
že je mu 57 let, vypadá mnohem starší, a má šest dětí. Po
několika kilometrech, kdy se stále ptá, zda jsme O.K. mi říká,
že nám velice děkuje, že jsme si ho najali, že mnoho zakázek od
turistů nemá. Královský palác je velké území obestavěné zdí
do tvaru čtverce. Každá strana má podle nás asi 2 km. Pro
návštěvníky, turisty, je možné vstoupit jen východním
vstupem, který je přesně na druhé straně, než jsme zrovna my.
Muž šlape do pedálů a nám začíná být nepříjemně, že se
tu vezeme jako kolonizátoři. Opravdu to není příjemný pocit. Po
chvíli jsme začali pochybovat, zda jsme dobře rozuměli, jestli
neříkal 30 USD, přece tuhle štreku s nákladem 150 kg nedělá
jen pro 60 Kč?
Konečně dojíždíme do cíle a
jsme psychicky rozjitření. Pán si opravdu říká o 3 USD. Žádáme
ho ještě, zda se s ním můžeme vyfotit a jen za to, jako dárek
mu přidávám ještě jednou tolik. Velice srdečně děkuje a
hluboce se uklání se sepjatýma rukama. Opět je v tom veliká
pokora, žádná faleš. Já už nemůžu ani mluvit, protože se mi
v hlavě honí, kolik nespokojených lidí žije u nás, v
podmínkách, o kterých se těmto lidem ani nezdá. Jaké máme
vynikající zdravotnictví a školství, sociální systém a
ostatní. Kolik evropanů by šlapalo na starém kole v 30stupňovém
horku tolik km za 60 Kč, což je tady jedno jídlo? Vzpomínám, že
když jsme byli malí, máma nám říkala, ať jsme skromní, že v
Asii pracují lidé těžce za hrst rýže. Teď jsem to vnímal in
natura. Sedím s Martinou na obrubníku a brečím, nejde s tím nic
udělat.
V paláci jsou krásná místa.
Barmská architektura je nezaměnitelná. Jdeme na vyhlídkovou věž,
kde je rozhled na město i na celý areál paláce. Malý kluk, který
je zde s rodiči je pobízen tatínkem, ať s námi hovoří
anglicky. Ostýchá se, ale je to šikula. Zkouší si základní
fráze a jeho rodina z toho má velkou radost. Martinka nosí sebou
měňavé obrázky Šmoulů a figurky zvířátek, přesně pro tyto
chvíle. Kluk dostává obrázek i zvířátko a v jeho očích je
vidět překvapení a velká radost. Chce se s námi vyfotit a na
kameru ukazuje, co dostal s prsty do V jako victory.
Odcházíme a lidé nás pořád
zdraví nebo se na nás usmívají. Z paláce se necháme odvézt
opět na motorkách, tentokrát palácovými vojáky, kteří si tak
přivydělávají k nuznému žoldu. Navštívíme místní „fláky“,
jak říká Martinka a pak se ohlížíme po něčem k snědku. Je
nám doporučena vývařovnička v areálu místní univerzity. Je to
špeluňka, ale prý excelentní kuchyně. Zrovna je zde asi pět
barmských dívek na obědě a jsme pro ně pozdvižení. Objednáváme
si jídlo a kávu, jde to těžko, paní obsluha sice trochu mluví,
ale zřejmě moc nerozumí. Děvčata jsou kontaktní a za chvíli už
se všichni vzájemně fotíme a končíme hromadnou fotografií.
Velká legrace.
Popíjíme kávu, Marťa mi
předčítá z Lonely Planet, přišel mnich, jí. Po chvíli přišel
mladý muž, za chvíli jí. Říkáme si, že nám to asi dělají
zcela čerstvé, proto to tak trvá. Za chatrčí, kde se vaří,
vidím jen uklízení nádobí. Po hodině a čtvrt se odhodláme
zeptat. Vůbec nám nerozumí, paní která trochu mluvila anglicky
se vytratila. Je to jasné, prostě si mysleli, že chceme jen kávu
a posedět, že bychom zde jedli, to je nenapadlo. Platíme a se
smíchem a prázdnými žaludky odcházíme.
Bereme další moto a odjíždíme
na horu Mandalay, kde je velká paya. Je to hodně do kopce a motorka
pod vahou řidiče a mě funí a vyjíždíme do na první rychlostní
stupeň. Závěr výstupu je naštěstí výtahem. Zase jedno krásné
místo s příjemnou atmosférou. A zase spoustu úsměvů, pozdravů
a focení. Je vidět, jak moc byli tihle lidé díky diktatuře
izolovaní.
Dolů jdeme sami po dlouhatánském
kamenném schodišti, které upravují a pokrývají betonem.
Ocitneme se zcela jinde, než kde jsme začali, zřejmě na druhé
straně kopce. Cesta zpátky je dlouhá, zato čtvrtí, kam opravdu
žádní turisté nechodí. Život na ulici, mytí a praní u studny,
jen v krámcích je zboží patřící do naší doby. Martinka si tu
kupuje nové žabky, ty co má na noze jí v paláci praskly. Stojí
50 Kč. Nechávám 60 Kč za ochotu, protože nám převáděli skoro
všechny v její velikosti. Mladí majitelé obchůdku opět dávají
nepokrytě najevo svou radost. Když se asi po půl hodině dostaneme
opět na roh hradeb královského paláce, už se stmívá. Víme, že
do hotelu je to asi 1,5 km a rozhodujeme se, že si vezmeme opět
rikšu. Tahle je ještě starší a rezavější, než ta první, ale
řidič je mladý a silný. Ó, jak je zase rád, že má práci.
V hotelu Marťa domlouvá na
zítřek trip za město. Z recepce nám milý starší recepční, co
umí dobře anglicky a dal nám slevu na pokoj 2 USD na den,
vytelefonuje motorkáře, kteří nás sem přivezli z autobusu. V
osm ráno mají být před hotelem. Další den už chceme odjet lodí
do Baganu, to ještě musíme zítra zařídit.
Na večeří končíme tam, co
včera. Objednáváme si rybu a dostáváme každý jednoho malého
kapra, ale není to kapr, je to nějaká jiná ryba, že? Moskyti
koušou do nohou jako zběsilí, zachraňuje nás zase bylinný,
eukalyptový olejíček. Pak honem rychle do hotelu a pod sprchu
a..., přece spinkat, ne?
