Ranní vstávání nemám rád. Navíc
je mi divné, že jsme vlastně vstávali ve 21,00 hod. našeho času.
Tělo v tom má zase zmatek. Před hostelem čekal taxi, přesně jak
bylo domluveno a frčel s námi 120 km rychlostí na letiště Don
Muang. Zvládl to za 30 min. a byl spokojený, mě přibylo pár
šedivých vlasů navíc. Měli jsme tedy dost času do odletu v 6,30
a teprve teplá káva mě postavila na nohy. Přelet do Yangonu byl
rychlý, v letadle jsme stihli vyplnit imigrační formuláře a už
jsme přistávali. Okolí Yangonu je bažinaté, všude samá rýžová
pole a samá rovina. Z výšky bylo vidět pár páteřních silnic,
na kterých nebylo mnoho aut. Vypadalo to jako přílet do idylického
města, o kterém psal Kipling jako o věčně zeleném Rangůnu. Po
příletu jsme se rychle zorientovali a domluvili se sympatickým
starším taxikářem, aby nás odvezl do centra do nějakého
levnějšího hostelu. Cena taxi z letiště byla u všech stejná,
10 USD a do centra je to dost daleko. Místní busy jsou pro nás
nečitelné a hlavně přeplněné místními. Taxi je dost dobrá
volba.
Líbil se nám hned druhý hostel pro
příjemný personál a čisto. Dvoulůžkový pokoj s air a sprchou
s teplou vodou, bez okna, což je tu dost běžné, stojí 30 USD na
noc. Ceny zde letí každým rokem stále nahoru. Přitom to opravdu
není žádný luxus. Samotný Yangon je opravdu kulturní šok.
Martina to přirovnala k Bangladéši. Přeplněné, špinavé ulice,
poplivané betelem, auta, hluk, chátrající koloniální domy.
Čekali jsme meditativní romantiku, ale první dojem byl hrozný.
Než nám připravili pokoj, vzdáváme se na první průzkum okolí.
Jsme z toho všeho opravdu „vybzikaní“. Když jsme hledali místo
na spočinutí u kávy, přichomýtl se k nám velmi solidně
oblečený Barmánec a nabídl svou pomoc. Nakonec se z něj vyklubal
průvodce cestovní agentury, ale zaujal nás svou nabídkou, vzal do
jejich kanceláře a domluvili jsme se na zítřejším osmihodinovém
okruhu po zajímavých místech Yangonu za 50 USD pro oba. Než
bychom to sami objeli a vůbec vše našli, možná by nás to stálo
víc peněz i času a popravdě, docela z tohoto místa chceme co
nejdříve vypadnout.
Po kávě a vynikajícím obědě u
místních přebíráme pokoj a padáme vyčerpaní na postel, kde
ihned usínáme. Probouzíme se před pátou a ještě se jdeme
podívat na centrální pagodu, kterou máme kousek. Je zajímavá
tím, že stojí uprostřed města, ve středu kruhového objezdu. Je
to hezké, ale tohle pro nás zatím pořád není ta Barma, kterou
jsme si vysnili. V pagodě se s námi do řeči dává starší
chlapík, překvapivě umí trochu česky, a dozvídáme se, že
pracoval pět let v Praze na Barmské ambasádě. Potvrdil nám, že
se zde nemá cenu příliš zdržovat.
Závěr dne je pro nás ve dvacátém
patře Sakura Building, kde je překrásná vyhlídka na celé město
a člověk si udělá představu. Turisty bez problému pouští
dovnitř. Jak se stmívá, město se zklidňuje, špína není tolik
vidět, zdevastované domy vypadají jako kdysi. Ve většině ulic
není pouliční osvětlení a už se nám nechce zbytečně
riskovat, tak se vracíme do hostelu plánovat, co a jak dál. Už
jsme se asi aklimatizovali a prvotní šok přestáli. Není to zas
tak hrozné město, je jen jiné, lidé jsou jiní, tempo je jiné.
Vzhledem k tomu, že se snažíme poznat místní život hodně
zblízka, musíme říct, že lidé jsou k nám milí. Jeden Ind v
jogurtárně odmítl i malé spropitné. Ti prostí lidé turisty
nechtějí „oškubat“, jsou uctiví a usměvaví. A pokud se
člověk pohybuje mezi nimi a stravuje tam, co oni, překvapí ho
ceny. Jsou třeba za dobré jídlo tak nízké, že si baťůžkář
může dovolit navštívit i „lepší“ podnik.
Všechno se to popsat nedá, to už by
nebyl blog, ale kniha.
