Den dvacátý první

Den dvacátý první

     Být v Bengálském zálivu a koupat se v Indickém oceánu nám po těch pár dnech stále připadá jako sen. Moře je zde velmi přívětivé a teplé. Každý den jsme svědky odlivu, kdy oceán ustoupí až o dvacet metrů a pláž se tak rozšíří o „písečnou dálnici“. Rovný, čistý a pevný písečný povrch, po kterém chodit, je jako procházet se po plyšové látce.

Tohoto pevného povrchu využívají motorkáři z vesnice a vozí místní turisty k ostrovu milenců, který je při odlivu s pevninou spojen písečnou dunou. Jakmile přijde příliv, běda tomu, kdo na ostrově zůstane. Moře se přelije přes dunu a hloubka je zde přes metr. I my jsme se již několikrát na ostrov vydali, ale neodhadli jsme rychlost, s jakou moře zaplavuje jedinou přístupovou cestu po souši. Je to ale vždy velmi příjemná procházka, ať je brzy ráno nebo večer před západem slunce.

     Na pláži je možné spatřit červené kraby, schovávající se do písečných děr jako ostražití vojáci Vietkongu. Oceán občas vyplaví zajímavé a cizokrajné ryby, z nichž jedinou, kterou jsem poznal, byla muréna. Vzhledem k tomu, že mořský život je zde velmi bohatý, je to znát i na jídelníčku. Ryby, krabi, langusty, krevety i mušle jsou běžně k mání v pobřežních restauracích. My zatím „ujíždíme“ na krevetách všech velikostí a v různých úpravách. Nejlepší jsou asi na grilu. Nutno říct, že kuchyně je tu výborná a velmi pestrá. Všechno je čerstvé a právě připraveno jen pro vás. Jíst na pláži při západu slunce v blízkost
burácejícího oceánu, nebýt zahlcen západní hudbou a hlukem překřikujících se turistů, být vtažen do poklidného tempa barmského života, to je balzám na nervy.

     Jednou jsme se vypravili na kolech do vesnice. Je to asi čtyři nebo pět kilometrů. Chtěli jsme hlavně zjistit, jestli je tu někde internet, koupit nějaké ovoce a tak. Lenošivému tělu se moc šlapat nechtělo, ale nakonec jsme dojeli. Ve vesnici se divili, že jsme přijeli na kolech až ze Silver Coast beach, turisté se tu nechávají vozit na motorkách. Když jsme se vraceli, mé kolo přestalo šlapat, a tak jsem šel asi jeden kilometr po svých. Už se také necháváme vozit na motorkách. Je tu univerzální cena, 1000 kiatů, což je 20,- Kč.

     Je zajímavé, pozorovat Barmánce, kteří tohle místo navštěvují. Přijíždí luxusními vozy, celé rodiny, a pronajmou si na pár dní bungalow. Potkáváme je jen na snídani, kde spořádají velké množství jídla. Jsou také milí a usměvaví, ale mají dost nadváhu. Během dne jen vidíme, jak je z restaurace zásobují jídlem. Tácy s talíři vrchovatě naloženými místními pokrmy. To je jejich představa blahobytu. A dokonce, i na tu snídani přijedou od bungalowu, sto metrů vzdáleného, autem.

I nám začíná hrozit nebezpečí, že tomuto životnímu stylu podlehneme. Moře s pláží máme před nosem, kuchyni sto metrů a pod palmami je takový příjemný chládek. Je namáhavé něco přes den udělat. Koupání tak do 10,00, pak na verandu a číst či psát nebo jen tak pozorovat dění kolem a rozjímat. Když se sluníčko přehoupne přes nadhlavník, teplota pomalu klesá. Znovu do moře, projít se po pláži, zajít na večeři. Večer si můžeme hrát karty a poslouchat meditační hudbu z mého mobilu. V šest je tma, spustí se elektřina a je možné dobít počítač a kameru. Nastrkáme vodu na mrazák, aby zase zítra co nejdéle vydržela studená.

Na tomto úžasném místě budeme ještě několik dní. Prostě jen tak budeme, spolu, bez starostí a povinností, užívat a sdílet to s místními lidmi, pro které je to normální. Když zafouká vítr, kolem nás padají kokosy jako jablka v Čechách na podzim. Kokosy jsou velké a spadnout na hlavu? To by nerozchodil ani Newton.

Při procházce po pláži jsme zažili jednu veselou příhodu. Dva mladíci nás požádali, zda bychom je nevyfotili, jak stojí v moři. Jeden z nich měl stříbrný fotoaparát na řemínku na zápěstí, druhý mi svěřil svůj mobil. Tály tam tak staticky, tak je pobízím, ať dělají nějaké pózy. Začali blbnout, ten s tím foťákem rozhodil ruce a šup! Aparát se smekl ze zápěstí a letí do moře. Moc to mladíka nevzrušilo, pózy a focení bylo nutno dokončit. Potom začalo velké hledání ve vlnách a nakonec se fotoaparát vynořil. Všichni se radujeme, byl vodotěsný.

Jiná veselá historka patří Martince. Četla si pod slunečníkem, sluneční brýle ala Naďa Urbánková. Tolik se začetla, že nevnímala změnu polohy slunce a když odpoledne přišla, měla krásně opálený obličej. Jen za brýlemi ne! Vypadala jako svářeč po celodenní šichtě či sova pálená.

26.3.2014 nám letí letadlo z Yangonu do Bangkoku. Ze Silver beach již máme koupený autobus za 9 USD. Mělo by nám to vyjít tak, že přijedeme na letiště včas. Mám silný pocit, že věrní čtenáři shovívavě prominou, že se odmlčím. Popisovat zahálčivý život mi nejde a asi to není ani morální. Pokud se náhodou dostanu k internetu, snad vložím ještě nějaké foto, ale spíš se ozveme až z Bangkoku.

Teď se budu oddávat pozorování mladíka, který přišel sklízet kokosy z palmy přímo před naším bungalowem. Vylezl na palmu jako opičák a po provaze spouští celé odseknuté trsy hladkých, zelených plodů. Jeden mi nabízí za 20,- Kč. Čerstvý ořech, to si nenechám ujít. Šikovně ho malou mačetou oseká, dole na plocho, aby stál, nahoře tak, aby vznikla jen malá dírka na vsunutí brčka. Čerstvá kokosová šťáva je skvělá, zcela jiná než u prodavačů kokosů u chrámů. Když šťávu vysajeme, já hodně, Marťa jen cucne, jdu do kuchyně poprosit, aby mi ořech rozsekli na půl a mohli jsme vydlabat dužninu. Ta je jako želé a vůbec nemá tu specifickou kokosovou chuť, kterou známe ze strouhaného kokosu. Vynikající!

„..a ještě jeden poznatek na závěr! Čerstvá šťáva z kokosového ořechu má překvapivě rychlý, projímavý účinek!“

To není konec! Martinka už od 12,00 kňučí, že má hlad. Nedivím se, když kolem nás pořád chodí obsluha s těmi táci žrádla. Narušují nám morálku. Přesně tohle jsem čekal, že jak se budeme rozlenošovat, přijdou chutě a naše těžce shozená kila se budou chtít vrátit. No nic, podlehl jsem. V naší milé restauraci nás vítal šéfkuchař a asi i majitel, pan Mjův. Při našem příjezdu Marťa neprozřetelně nahlédla do jídelního lístku a zaujalo jí, že podávají mořské kraby. Zrovna je ale neměli a tak slovo dalo slovo a pan Mjův slíbil, že hned jak nějaké uloví, tak nám řekne. Ten den nastal právě dnes. Nevíme, nikdy jsme to nejedli, stojí to 80,- Kč, necháme si je připravit dle doporučení šéfkuchaře. Mezitím rozdáme místním malým klukům hračky a obrázky. Pak je na stole. Koukáme na to jako prvňáčci na třídní paní učitelku a moc nevíme, co s tím. Nakonec zvítězí naše zvířeckost a klepeta začínají praskat. Je to neuvěřitelná piplačka, probojovat se ke kousku masa. Hladový fajnšmekr si to moc neužije. Všeho všudy masa jak na jednom malém kuřecím stehýnku, a to jen na té spodní části. Jsme šťastní, že tu kromě nás nikdo není, protože by se nám snad musel smát, jak vysrkáváme, loupeme, drtíme, pliveme skořápky a zoufale hltáme stroužky mrkve ve šťávě, s úmyslem se trochu zasytit. Po dlouhém boji má Marťa ještě větší hlad, ale šéfkuchař nám nabízí, že nám na večer připraví nějakou opravdovou Myanmarskou večeři. Domlouváme se na 18,00 a chystám se na placení se slovy, že je dobré, že jsme tento pokus udělali zde, kde za to nezaplatíme mailant a shodujeme se, že to byli asi poslední krabi v našem životě, že o tohle se klidně ochudíme, i když ty ždíbky masíčka byli opravdu dobré. Marťa mou úvahu zpochybní otázkou, kolik těch krabů vlastně bylo? Že by ta cena byla za každého? No, bylo jich asi šest. Představa, kolik by nás to stálo v Evropě mě trochu uklidní, když vytahuji peněženku. Ne! Vážně jen 80,- Kč. „Hey, mr. Mjův! Co bude dnes k večeři!“

P.S. Ta večeře byla opulentní. Nemohli jsme to dojíst, ale museli jsme, abychom neurazili. Večeřet po barmsku by se každý den nedalo. To, co nám Mjův připravil bylo Braun Curry. Krevety, rýže, brambory, polévka, s kuřecím a zeleninou, lehce nakyslá a pálivá, také mísa restované zeleniny a čerstvé zeleniny. Jídlo pikantně kořeněné, no najedli by se z toho čtyři.