Brzy ráno je docela chladno. Do přístavu nás odváží hotelové taxi. Je to pohoda po včerejším natřásání. Ještě je tma. V Barmě se v tuto dobu rozednívá po šesté a slunce zapadá kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že pouliční osvětlení moc nefrčí, je večer klid.
Na lodi jsme mezi prvními, sedadla nejsou na místenky, volíme tedy místo na horní palubě pod stříškou. Jsou tu proutěná křesílka v řadách před zábradlím, aby měl cestovatel pěkný výhled na okolí řeky Irrawaddi. V podpalubí jsou aerodynamická sklopná sedadla jako v autobuse, zde je možné se ukrýt před sluncem nebo před zimou a zdřímnout si. Podává se lehká snídaně i oběd. Cestování lodí je tedy velice příjemné a je možné to mít ještě příjemnější. O 20 USD dražší, ale pomalejší loď, nabízí i vlastní kajutu s WC.
Cestovatelé jako my se schází a vypadá to na dobrou společnost, do té doby, než do přístavu dorazil bus s Francouzskými turisty, důchodci. Nosiči jim přenáší zavazadla, francouzština je najednou všude. Vedle nás sedí Německý pár v našem věku, pán je velmi komunikativní a cestují stejným způsobem jako my. Jmenuje se Ralf a během cesty probíráme různé varianty cestování po Barmě. Tedy hlavně Marťa, já to nechytám. Z Lonely Planet znám jen obálku. No ale informací si tihle dva vyměnili velmi. Na tomhle druhu cestování je právě toto setkávání to koření. Lidé z různých zemí se k sobě přibližují, protože je spojuje stejný zájem a vždy je co sdělit.
Organizovaní Francouzi, tedy spíš několik Francouzek, když ještě slunce nemělo takovou sílu, zalezlo do podpalubí a tam pospávali. Křesílka na palubě byla obsazená těmi, kteří v nich seděli od vyplutí. Jen se oteplilo, báby se vyhrnuly a čekaly, jak se někdo zvedne. Samozřejmě, že si každý své místo držel. Když jsme se s Marťou vzdálili, jedna z nich vzala naše věci z křesílka a dala je na zem a usadila se. Tak to bylo něco na mě! Svá místa jsme ubránili, ale do konce plavby už jsme museli být ve střehu, jak se tyhle dámy chovaly bezohledně vůči ostatním. Přitom v podpalubí bylo místa dost a když se otevřela velká okna, bylo to téměř jako na palubě. Prostě, od této chvíle už nikdo z horní paluby nešel raději ani na záchod.
Do cíle připlouváme kolem 16,00 a snažíme se být první na souši, což se nám podaří. Z přístaviště jezdí jen koňské bryčky, tak hned domlouváme cenu a jedeme do hotelu, který Martinka na lodi už vytipovala. Hrkání na bryčce je zážitek, měli jsme co dělat, abychom nevypadli. Do oblasti Baganu se musí zaplatit vstupné 20 USD na osobu a u pagod vstupenky často kontrolují. Kluci na bryčce hotel najdou bez problémů. Je stranou rušné hlavní ulice, skládá se z bungalovů s teakovou podlahou a prostorných pokojů, každý bungalow má svojí verandičku. Teplá voda i klimatizace, snídaně se podává na společné verandě. Luxus za 35 USD za pokoj pro dva. Máme zase štěstí a volný pokoj bereme okamžitě.
Večer navštívíme vyhlášenou Indickou restauraci Aroma II, o které se píše v Lonely Planet už od roku 2005 a neskutečně uspokojujeme svoje chuťové pohárky, ale vlastně všechny naše smysly. Po cestě zpátky navštívíme ještě malou rodinou cestovku, kde objednáváme na pozítří trip na 50 km vzdálenou horu Popa, která je jedním z významných poutních míst. Majitel je chodící encyklopedie Myanmaru ohledně různých způsobů cestování, co kam jede nebo letí a za kolik. To je něco pro Marťu, která ho vytěžuje přes hodinu. Celá rodina je u toho a plánujeme a moc se všichni smějeme, jak to má ten člověk všechno v hlavě. Tak moc nás svým přístupem potěšili, že se rozhodujeme, že vše, co budeme potřebovat pro další přesuny, o kterých už víme, zajistíme u něho, včetně letenky do Bangkoku. V blízké cukrárně kupuji tři krásné kusy dortů, moje mamča by se tady rozplývala, a přinášíme jim je jako prezent za jejich ochotu. Ty dorty jsou lahodné a tak levné, že když jdeme okolo, musím mít zavřené oči.
Zítra se vrhneme na starý Bagan. V hotelu půjčují kola i elektromotorky. Pán z cestovky říkal, že na kole to za jeden den nezvládneme, tak uvidíme ráno, jak se budeme cítit.
