Po včerejším ponocování spím
skoro do poledne. Martinka vstala dřív a běhá mi někde po
Bangkoku a obhlíží si další šatičky. Naštěstí beze mne. Já
si v poklidu vstal a vzal počítač do recepce a doháněl resty v
psaní blogu. Krátce po poledni se Marťa objevila, celá nadšená
mi ukazovala, co nakoupila, no je spořivá, ale koupila si to
krásně. Zaskočili jsme na lehký oběd, vyrovnali účty s
hostelem a bookli pokoj pro náš návrat z Barmy. Chceme se ještě
trochu projít, tak vyrážíme do oblasti, ve které jsme bydleli
loni a vzpomínáme. Naše oblíbená kavárnička je zcela jiná,
přestavěná, z části je v ní krejčovna. Pořád se tu něco
mění.
Po večeři, kde potkáváme pár z
Jižních Čech a povídáme o cestách, musíme zaskočit ještě na
Kao San, kde má Marťa vyhlídnuty takové „trikošaty“ a nikde
jinde je nemají. Chtěli po ní 210 Kč, tak si je nekoupila a teď
chce po mě, zkušeném shoperovi vyjednávači, abych jí je
usmlouval za méně. Byl to teda drsný a tvrdý boj dvou
neochvějných smlouvačů, ale nakonec jsme skončili na 180 Kč.
Zastavilo mne jen to, že nikde jinde tenhle hadřík neměli. Ale
popravdě, ten prodavač měl pravdu, když říkal, že se snažím
usmlouvat 1 USD, a že to tu svou ženu asi moc rád nemám, když na
ní chci tak ušetřit. Nojo, je to blbý, psal jsem o tom včera, že
někdy smlouvat je už hloupé, ale podlehl jsem, no.
Tak dnes ještě zabalit, posedět
chvilku u kávičky, Martinka studuje informace o Barmě, já to
dopíšu a jdeme spát. Ve tři je budíček.
