Spojení se mi podařilo ještě v noci obnovit upgradem pc, tedy došlo i na emaily z domova a také jsme mohli poslat zprávu, že naše cesta probíhá dle plánu a jsme v pořádku. V posledních dnech na Silver Beach v Myanmaru jsme zcela ztratili pojem o čase a opravdu se nám nechtělo to místo opouštět. Ale čas vypršel.
Měli jsme to štěstí, že v Barmě byl zrovna státem vyhlášený prodloužený víkend, a tak do všech resortů na pláži přijelo mnoho Barmánců za odpočinkem. Nejprve jsme nebyli nadšení, že se zde náhle objevilo tolik lidí, ale oni jsou prostě úžasní. Poznali jsme zase úplně jinou sociální vrstvu obyvatelstva, která si takový pobyt u moře může dovolit. Přijížděli společně autobusy, něco jako u nás rekreace ROH, nebo individuálně, drahými vozy, tak za 1,5 mil. Kč. Nosí již evropské oblečení a na první pohled nejsou tak kontaktní. Všichni se koupou oblečení a nejvíc se jim líbí v přefouknuté duši od auta, pěkně se nechat houpat ve vlnách na mělčině, protože vesměs neumí plavat. Staří nebo mladí, výskají a radují se vždy, když se přivalí velká vlna, která je vyhodí až na břeh. Tuhle zábavu dokáží provozovat i několik hodin. Všichni byli opět velmi spontánní a mnohokrát jsme se opět museli fotit s celými skupinami.
Náš šéfkuchař Mjův nám opět připravil tradiční Barmskou večeři, kde bylo hodně, nám neznámé zeleniny, zase to bylo skvělé, lehké, přesto jsme to nemohli dojíst. Vždy měl velkou radost, když jsme mu po jídle přišli zatleskat do kuchyně a bylo vidět, že i ostatní personál je potěšen. Znovu jsme se s těmi lidmi sblížili a tentokrát jsme chtěli my společnou fotku. Mjův zmizel a za chvíli se vrátil v bílé košili. Toto jsou chvíle, které člověka prostě dojmou. Poslední den jsme si s ním povídali o nás, naší rodině a o něm a jeho rodině. Jeho otec ho měl v patnácti letech. Mjův má 35 let a má čtyři syny. Moc si to nepamatuji, ale myslím, že od čtyř do dvanácti let. Děti mají zrovna tříměsíční prázdniny, jinak jsou v internátní škole v daleké Mandalay, kde Mjův jinak žije. Teď pracuje zde, aby si vydělal peníze a mohl se vrátit domů.
Večery jsou díky místním hlučně veselé. Milují caraoke, které se ozývá ze všech stran a je třeba říct, že docela mají hudební sluch a jejich pop písničky nejsou nervy drásající. Sympatické je, že po 22,30 aparatury utichly a bylo ticho.
V den odjezdu vstáváme v 5,00, abychom stihli přepravu motorkami na stanoviště autobusu. Vše klape, jen já se netěším na tu šílenou cestu serpentinami nahoru dolů. Příště bez Kinedrylu už nevystrčím nos. V autobuse po chvíli někdo statečně zvrací do pytlíku, snažím se to nevnímat, mám zavřené oči a koncentruji se na představu, že to nedrncá a nekymácí se, že to jede rovně po hladké silnici. Když dorazíme do Patheinu, máme to nejhorší za sebou a vím, že už to dám.
Na busstation v Yangonu dorazíme o půl hodiny dříve, tedy máme dost času na přesun na letiště. Hned nás ulovil nahaněč taxi a seděl s námi i při pití kávy, jen abychom se mu neztratili a on tak nepřišel o zákazníky. Domlouváme taxu 10 USD a tentokrát nám to na letiště skrz ucpané město trvá víc jak hodinu. Ještě, že máme časovou rezervu.
Při formalitách u imigračního úředníka jsme překvapeni, že už se neplatí výstupní poplatek 10 USD. Změny v Barmě přichází rychle. Jaká bude Barma za rok? „Naše“ Barma byla především o lidech. Nesetkali jsme se s ničím negativním, jen s přátelským přijímáním a úsměvy a především zájmem o nás, bílé turisty. Jedna studentka se při rozhovoru s Marťou zajíkala nervozitou, protože prý ještě nikdy nemluvila s cizincem a tak ráda by chtěla. Kromě toho skládala Martince takové poklony... Naší výhodou na cestě bylo, že jsme se nijak nevyčleňovali, snažili se „být“ s nimi a jako oni, v mezích našich možností. Byli jsme kontaktní, komunikovali s obyčejnými lidmi. To bylo poznání, to byla skutečná Barma, ne ta pro turisty, i když tu jsme si také užili a byla moc krásná. Tak tedy, sbohem Barmo, tatáá! (tatáá je ekvivalent good bye)
Naší letošní cestu zakončujeme v Bangkoku, kde se ve dvou dnech psychicky připravujeme na návrat do Evropy. Už jsme tu skoro jako doma. Přesouváme se rychlodráhou, zkracujeme si cestu plavbou vodním busem po kanálech, víme kam zajít na shoping a kam na sushi. Užíváme si to a cítíme, že jsme zase na rok nabití. 29.3.2014 v 10,30 odlétáme do Prahy. Čekají nás další společné cesty.
