Konečně si trochu přispíme. Vstáváme až v 7,00 a jdeme na snídani. Po snídani se rozhodujeme mezi koly a elektromotorkami. Nemáme moc důvěru, jak dlouho vydrží baterie, ale chlápek s kozí bradkou, který je půjčuje tvrdí, že vydrží na 30 km, a že pokud nám baterie někde dojde, zadarmo pro nás přijede s novou. Stále jsem sice pochyboval, ale tahle informace rozhodla. Moto nám půjčil za 8 USD na den pro jednoho. Tedy, vzhůru na Bagan!
Old Bagan, jak se tahle area jmenuje, je rozsáhlá planina plná pagod všech velikostí a typů. Trochu to připomíná Ankor Wat v Kambodži, ale přeci je to jiné. Na kole by to bylo v tom vedru utrpení, i když je to rovina, protože příjezdové cesty ke vzdálenějším stavbám jsou jemný písek a vyjeté koleje. Jízdu na motorkách si prostě užíváme a libujeme si, že jsme se správně rozhodli. U jedné z prvních pagod potkáváme Ralfa se ženou, bydlí trochu blíž než my, tak si půjčili kola. Když viděli naše stroje, zítra si je prý taky půjčí.
Pokračujeme v prozkoumávání odlehlých míst, ale i těch hlavních, nejvíce navštěvovaných, kam přijíždí autobusy a minivany s místními poutníky. Navazujeme rozhovory, zdravíme se a pořád odpovídáme na usměvavé mávání. Barmánci prostě dávají najevo, že jste v jejich zemi vítáni.
Po poledni, kdy je už opravdu hodně teplo, parkujeme u restaurace stranou všeho dění. Je to taková chýše, ale určitě tu najdeme tu pravou šanskou kuchyni. A taky, že ano! Nacpeme se tak, že usnu u stolu. Jsme z toho vedra zcela vyčerpaní a rozhodujeme se, že se vrátíme do hotelu, dáme sprchu, chvíli odpočinem pod klimatizací a až teplota klesne, vyrazíme znovu. Mezi tím nám alespoň dobijí baterie na motorkách, i když to není vůbec třeba. Máme stále plno.
Naproti našemu hotelu si objednáme kávu. Vždy byl problém dostat černou, ale tady nám přináší dvě konvičky černé, presované kávy. Marťa je u vytržení a po dohodě si jednu konvičku bere do hotelu, aby mohla popíjet večer na verandě.
Po kávě stejně na chvíli usneme a znovu vyrážíme až po 17,00. Teplota konečně klesla pod 30 stupňů a my znovu objevujeme nové a nové pagody. Návštěvníků výrazně ubylo a tak jsme někde zcela sami. Ze silnice si všimnu jedné velké, na které sedí lidé. Pozorují západ slunce. My už to nestihneme, ale stejně si na ní vylezeme, ale není to moc bezpečné. Hodně prudké schodiště, žádné zábradlí, ale rozhled je odtud na celou planinu. V dálce je vidět obrovská zlatá paya, která se teď stává naším posledním cílem. Usedáme na motorky a vydáváme se tím směrem. Když dorazíme, zjišťujeme, že že je asi jen kilometr od našeho hotelu. Nyní, když je tma, je nasvícená. Vnitřní oblast září zlatem, voní zde vonné tyčinky, hoří svíčky. Překrásná atmosféra, ve které se dlouho opájíme tou nádherou.
Znovu se zastavujeme v malé rodinné cestovce, kde ladíme zítřek a další plán cesty. Ráno v 9,00 nás vyzvednou na trip na horu Popa. Jsme vyčerpaní, ale plní dojmů, které se nedají popsat. To se prostě musí zažít.
