Opět se ukázalo, že nás Buddha na cestách opatruje. Dnešní den máme bez zvláštního plánu. Chtěli jsme si půjčit kola a projet se po okolí, ale teď se nám do toho nechce. Večer v 18,00 nás má vyzvednout pickup u hotelu a odvézt na sleeping bus do Yangonu. Měli bychom tam dorazit kolem 5,00 ráno. Dále chceme pokračovat na jih, do oblasti Silver beach, což jsou prý krásné dlouhé bílé pláže, které pro svojí obtížnou dostupnost jsou téměř prázdné, přestože je tu několik resortů. Marťa má tohle už dávno zmapované a včera večer si ještě od jednoho Angličana půjčila nový Lonely Planet a načerpala další informace. Koordinuje stále naší cestu, operativně podle toho, kde zrovna jsme a co je možné. Její výstupy jsou vždy dokonalé, vždy jdeme na jisto a líbí se nám tam.
Já jsem po probuzení jako v kocovině. Že by ta místní whisky? Po snídani, kdy jím raději jen ovoce a suchý toust, si jdu ještě lehnout. Marťa se vydává sama do tržiště, podívat se po nějakých drobnostech. Mě je fajn v posteli a jsem rád, že teď nikam nemusíme. Dnešek se hodlám hodně šetřit. Do 12,00 musíme opustit pokoj, mezitím se Martinka vrátí a radostně mává dalším lístkem na autobus. Prostě někde vykomunikovala spoj z Yangonu do Ngwe Saung na 7,00 ráno za 22 USD pro jednoho. Páni! Vůbec se nebudeme muset v Yangonu zdržovat a rovnou budeme pokračovat na ty vytoužené pláže! Jediný zádrhel je v tom, že autobus do Yangonu přijede na nádraží na jedné straně hlavního města a ten do Ngwe Saung jede z druhého nádraží, které je na opačné straně. Teoreticky máme dvě hodiny, taxikem bychom to měli v ranním provozu zvládnout. Z náhlého návalu radosti se mi udělá dobře a jsem svolný se jít projít a možná dát nějaký lehoučký oběd. Je po poledni, míříme k lodnímu kanálu a tam potkáváme našeho včerejšího průvodce. Zdravíme se jako staří známí, nejsme tu přeci žádní nováčci.
Martinka si dává ananasové kari, zkouším jahodový koktejl, ale necítím, že by mi to udělalo dobře. Zato pokukuji po tom kari. Je to jídlo plné čerstvé zeleniny a ananasu, s kešu oříšky a rozinkami. Barvami to jen hraje a moje tělo říká, že by si dalo říci. Objednávám i pro sebe a neudělal jsem chybu. Cítím, jak mi to vrací sílu. Dnes už žádné vylomeniny, vrátíme se do hotelu, kde budeme zavodňovat v blízkosti WC a čekat na odvoz. Ubytování v hotelu InleIn byla také Martinky dokonalá volba. Je zde útulný, krytý amfiteátr, rákosová křesílka, palmové obložení a nikdo. Jen sedíme, plánujeme, Lonely Planet jako slabikář.
Před šestou jsme v plné polní připraveni před hotelem. Autobus má jet v 18,30. V 18,20 nás ještě nikdo nevyzvedl. Po dotazu nás majitelka hotelu uklidňuje, že je vše v pořádku, ať jsme klidní. Tak dobře! V hlavě mi běží všechny crazy scenáře, přesto nakonec v 18,25 přijíždí pickup. Je to půlka motorky na kterou je dozadu přivařený takový velký tuktuk. K autobusu nás na něm nakonec přiveze šest i z bagáží. Barma je bláznivá, jak říkala Angelika, kterou jsme potkali na Golden Rock.
Barmský sleeping bus je de luxe. Od běžného busu je to rozdíl jako economy a bussines class v letadle. Uvnitř na jedné straně dvě široká, aerodynamická, polohovatelná sedadla, na druhé straně jen jedno sedadlo. Čistý koberec, klimatizace, deky. To se nedá z Vietnamem srovnávat. Hned po vyjetí se roznáší večeře! Red Bull a krabička z buchtou a tvarohové trojhránky. Jsme u vytržení. Tohle přežiju! Uprostřed noci zastavujeme na odpočívadle, kde je velká jídelna. Uprostřed bufet jako na recepci, cestující si zde vybere, co chce jíst, kuchaři naloží. Objednal jsem klasiku smaženou rýži s kuřetem za 30 Kč. Všude čisto, žádné smrady. Tohle neumí Vietnam, Kambodža ani Laos.
Před pátou jsme v Yangonu. Čas je dobrý. Honem taxi. Naštěstí, taxikáři se na vás vrhnou hned, ještě máte jednu nohu v autobuse. Ale, to už je osmnáctý den, že?
