Den devátý

      

     

Opět jsme se dobře vyspali, zatím máme štěstí na kvalitní postele. Snídaně v hotelu je standardní jako všude, tj. Jedno vejce, toust, káva, čaj, margarín a marmeláda. Nám to v tomto podnebí stačí, jsme spokojení.

      Vyrážíme do ulic, chceme město a významné památky objevovat sami. Před hotelem nás kontaktuje starší muž, jestli nechceme někam odvézt, má takovou starou, orezlou rikšu, rozuměj kolo se sidecarou, kde mohou sedět dva lidé zády k sobě za sebou. Odmítáme, on říká, že nás ke Královskému paláci odveze za 3 USD. Nevíme jak je to daleko, ale stejně odmítáme. Po chvíli si říkám, že přesně tito lidé si potřebují vydělat a Marťa souhlasí. Vracíme se zpět a přijímáme, na něm je vidět potěšení. Po cestě se dozvídáme, že je mu 57 let, vypadá mnohem starší, a má šest dětí. Po několika kilometrech, kdy se stále ptá, zda jsme O.K. mi říká, že nám velice děkuje, že jsme si ho najali, že mnoho zakázek od turistů nemá. Královský palác je velké území obestavěné zdí do tvaru čtverce. Každá strana má podle nás asi 2 km. Pro návštěvníky, turisty, je možné vstoupit jen východním vstupem, který je přesně na druhé straně, než jsme zrovna my. Muž šlape do pedálů a nám začíná být nepříjemně, že se tu vezeme jako kolonizátoři. Opravdu to není příjemný pocit. Po chvíli jsme začali pochybovat, zda jsme dobře rozuměli, jestli neříkal 30 USD, přece tuhle štreku s nákladem 150 kg nedělá jen pro 60 Kč?

Konečně dojíždíme do cíle a jsme psychicky rozjitření. Pán si opravdu říká o 3 USD. Žádáme ho ještě, zda se s ním můžeme vyfotit a jen za to, jako dárek mu přidávám ještě jednou tolik. Velice srdečně děkuje a hluboce se uklání se sepjatýma rukama. Opět je v tom veliká pokora, žádná faleš. Já už nemůžu ani mluvit, protože se mi v hlavě honí, kolik nespokojených lidí žije u nás, v podmínkách, o kterých se těmto lidem ani nezdá. Jaké máme vynikající zdravotnictví a školství, sociální systém a ostatní. Kolik evropanů by šlapalo na starém kole v 30stupňovém horku tolik km za 60 Kč, což je tady jedno jídlo? Vzpomínám, že když jsme byli malí, máma nám říkala, ať jsme skromní, že v Asii pracují lidé těžce za hrst rýže. Teď jsem to vnímal in natura. Sedím s Martinou na obrubníku a brečím, nejde s tím nic udělat.

     V paláci jsou krásná místa. Barmská architektura je nezaměnitelná. Jdeme na vyhlídkovou věž, kde je rozhled na město i na celý areál paláce. Malý kluk, který je zde s rodiči je pobízen tatínkem, ať s námi hovoří anglicky. Ostýchá se, ale je to šikula. Zkouší si základní fráze a jeho rodina z toho má velkou radost. Martinka nosí sebou měňavé obrázky Šmoulů a figurky zvířátek, přesně pro tyto chvíle. Kluk dostává obrázek i zvířátko a v jeho očích je vidět překvapení a velká radost. Chce se s námi vyfotit a na kameru ukazuje, co dostal s prsty do V jako victory.

     Odcházíme a lidé nás pořád zdraví nebo se na nás usmívají. Z paláce se necháme odvézt opět na motorkách, tentokrát palácovými vojáky, kteří si tak přivydělávají k nuznému žoldu. Navštívíme místní „fláky“, jak říká Martinka a pak se ohlížíme po něčem k snědku. Je nám doporučena vývařovnička v areálu místní univerzity. Je to špeluňka, ale prý excelentní kuchyně. Zrovna je zde asi pět barmských dívek na obědě a jsme pro ně pozdvižení. Objednáváme si jídlo a kávu, jde to těžko, paní obsluha sice trochu mluví, ale zřejmě moc nerozumí. Děvčata jsou kontaktní a za chvíli už se všichni vzájemně fotíme a končíme hromadnou fotografií. Velká legrace.

     Popíjíme kávu, Marťa mi předčítá z Lonely Planet, přišel mnich, jí. Po chvíli přišel mladý muž, za chvíli jí. Říkáme si, že nám to asi dělají zcela čerstvé, proto to tak trvá. Za chatrčí, kde se vaří, vidím jen uklízení nádobí. Po hodině a čtvrt se odhodláme zeptat. Vůbec nám nerozumí, paní která trochu mluvila anglicky se vytratila. Je to jasné, prostě si mysleli, že chceme jen kávu a posedět, že bychom zde jedli, to je nenapadlo. Platíme a se smíchem a prázdnými žaludky odcházíme.

     Bereme další moto a odjíždíme na horu Mandalay, kde je velká paya. Je to hodně do kopce a motorka pod vahou řidiče a mě funí a vyjíždíme do na první rychlostní stupeň. Závěr výstupu je naštěstí výtahem. Zase jedno krásné místo s příjemnou atmosférou. A zase spoustu úsměvů, pozdravů a focení. Je vidět, jak moc byli tihle lidé díky diktatuře izolovaní.

     Dolů jdeme sami po dlouhatánském kamenném schodišti, které upravují a pokrývají betonem. Ocitneme se zcela jinde, než kde jsme začali, zřejmě na druhé straně kopce. Cesta zpátky je dlouhá, zato čtvrtí, kam opravdu žádní turisté nechodí. Život na ulici, mytí a praní u studny, jen v krámcích je zboží patřící do naší doby. Martinka si tu kupuje nové žabky, ty co má na noze jí v paláci praskly. Stojí 50 Kč. Nechávám 60 Kč za ochotu, protože nám převáděli skoro všechny v její velikosti. Mladí majitelé obchůdku opět dávají nepokrytě najevo svou radost. Když se asi po půl hodině dostaneme opět na roh hradeb královského paláce, už se stmívá. Víme, že do hotelu je to asi 1,5 km a rozhodujeme se, že si vezmeme opět rikšu. Tahle je ještě starší a rezavější, než ta první, ale řidič je mladý a silný. Ó, jak je zase rád, že má práci.

     V hotelu Marťa domlouvá na zítřek trip za město. Z recepce nám milý starší recepční, co umí dobře anglicky a dal nám slevu na pokoj 2 USD na den, vytelefonuje motorkáře, kteří nás sem přivezli z autobusu. V osm ráno mají být před hotelem. Další den už chceme odjet lodí do Baganu, to ještě musíme zítra zařídit.

     Na večeří končíme tam, co včera. Objednáváme si rybu a dostáváme každý jednoho malého kapra, ale není to kapr, je to nějaká jiná ryba, že? Moskyti koušou do nohou jako zběsilí, zachraňuje nás zase bylinný, eukalyptový olejíček. Pak honem rychle do hotelu a pod sprchu a..., přece spinkat, ne?

Den osmý

     Máme stále velké problémy s připojením na Wi-Fi. Buď není vůbec nebo je připojení velice pomalé. Foto přidáme, až narazíme na kvalitní signál.

     Autobus z Baga nám jede v 9,30 a je to nejluxusnější bus, se kterým se v Barmě zatím přesunujeme. Má funkční klimatizaci a vstřícný a informující personál na palubě. Cesta trvá 7 hodin i s půl hodinovou přestávkou na oběd a jednou kratičkou na toaletu. Bago a Mandalay spojuje nová dálnice, která cestu výrazně urychlila. Jízdenka nás stála 16 USD na osobu. V buse s námi jedou dva Francouzi, tak u oběda mluvíme o našem i jejich cestování a kde kdo byl a tak.

     Po 16,30 jsme v Mandalay na bus stationu a najímáme opět levnou přepravu do centra, motorky. Podle Marti je to asi 7 km. Celou cestu v autobuse stále studuje Lonely Planet a o Barmě mi předčítá nahlas. Pořád kombinuje nové cíle podle toho, kde se zrovna nacházíme. A vychází jí to. Vždyť také s Buddhovou pomocí, kterému všude děkujeme, se stále daří. Přesun na motorkách nás stál dohromady 6 USD a hned ve druhém hotelu, který je v centru, se nám moc líbil pokoj. Je sice za 30 USD na noc, ale je opravdu čistý a tichý. Jmenuje se E.T. Hotel a je mezi 83. a 82. street. Bereme ho na 2 noci, protože si chceme udělat i výlet do okolí.

     Mandalay je už na první pohled zcela jiná Barma než Yangon. Není tu tolik špíny, bulváry nejsou přeplněné, domy nejsou zchátralé. Je to i tím, že je to město s největším počtem buddhistů a není tu tolik Indů. Je zřejmé, že je tu i víc peněz mezi lidmi.

     Po setmění navštěvujeme jednu payu (pagodu) kousek od hotelu. Byla hezky nasvícená, téměř nikdo v ní nebyl, jen dva mniši, z nichž jeden nám stále ukazoval, na co se podívat. Později zjišťujeme, že jsme viděli sochu jednoho z původních Buddhů ve zlatě. Opět jsme mu poděkovali a zašli na večeři do tradiční vývařovny, kam chodí místní z širokého okolí, ochutnali šanskou tradiční kuchyni a pak dlouho hledali místo, kde by nám udělali kávu. V Barmě moc kávu nepijí, podávají čaj, tak je to vždy trochu dobrodružství.

     Zítra musíme zjistit, odkud a kdy je možné se přepravit lodí do Baganu, abychom mohli trochu plánovat s časem. Nově se nám objevila možnost dostat se na jih, budeme muset přeletět letadlem, kde jsou prý krásné pláže. Tak uvidíme.  

Den sedmý

   
     Po tradiční místní snídani, smažené rýži se zeleninou, se loučíme se zlatým viklanem a vydáváme se na stanoviště nákladních vozidel. Nechtějí nás. Divíme se , proč? Od vůdce čínské, asi, skupiny se dozvídáme, že na voze jsou jen Barmánci. Pro cizince jsou nákladní auta jinde, jede jich tam vždy méně, aby se tolik netlačili. Nabízí nám, ať jedeme s jeho skupinou. Cesta dolů je již mnohem příjemnější než nahoru. Náklaďáky s lidským nákladem musí jet pomalu, jinak by to neubrzdily. Co nás překvapilo bylo to, že cena byla jednou taková. Tedy 10 USD. Hold, za „pohodlí“ se platí.

Když jsme sjeli do Kimpunu, hned nás odchytil nahaněč dopravní kanceláře a měli jsme štěstí, za hodinu nám jel autobus do Baga. Za dvě a půl hodiny jsme na místě. Bago je opět průjezdní město, hlučné a tradičně špinavé. Vystupujeme na hlavní ulici, říkají jí dálnice, která prochází centrem. Tak tady někde se máme ubytovat? Hned je u nás chlapík, vypadá jak indián a od té chvíle jsme mu tak říkali, a nabízí, že nás odveze na motorce do levného ubytování. Chvíli se vyptáváme, orientujeme, nikam nespěcháme, on se svým parťákem také ne, nevnucují se. Nabídka za 15 až 20 USD za noc s tím, že nás tam odvezou dnes zadarmo, když si v jejich kanceláři koupíme jízdenku, až pojedeme dál. Vidíme, že tady stejně pěšky nic nenajdeme, stejně budeme muset najímat nějaké přibližovadlo, tak do toho jdeme.

     Nasedáme každý na jednu motorku, Martince indián galantně vezme batoh a dá si ho před sebe, na mě kašlou, jedu s báglem na zádech, a odvezou nás kousek od bus station, na předměstí mezi domky. Je tu starší motel, po Angličanech, který musel být luxusní, protože má i bazén, nyní samozřejmě zašlý a nefunkční. Máme na výběr pokoj za 15 nebo bungalow za 20 USD. Volíme country a je to zase dobrá volba. Buddha je nám nakloňen. S indiánem se domlouváme, tedy hlavně Martinka, která fakt dobře komunikuje anglicky a ti chlapi na ní berou, že nás vyzvednou ve tři a uděláme okruh po těch nej místech a zítra budeme pokračovat. Pak přichází na řadu dojednávání ceny, ale pánové jsou opravdu slušní. Vysvětlují, že můžeme přispět vládě nebo jim. Když zaplatíme jenom jim, provezou nás tak, že nebudeme muset platit žádné vstupné. Trochu se zdráhám to přijmout, nemáme za potřebí dostat se zde do nějakých problémů, ale zase na druhou stranu, proč nepodpořit chudý a sužovaný Barmánský lid?          Vysprchujeme se a o půl hodiny později, než bylo domluveno, s jejich omluvou vyrážíme. Prý jsou velmi zaneprázdnění, prostě na roztrhání. Kousek nás popovezou, asi k jejich základně, a tam nám mění nabídku. Prý, jestli nám nebude vadit, že bychom jeli jen na jedné motorce? Všechno je tu prostě crazy! Motorka pod námi a buclatým řidičem, prý bratrem indiána (haha), sůpí, ale jede. Objeli jsme toho dost, i hlavní pagodu a obřího ležícího Buddhu, ale nejsme unešení. Je to tu mnohem víc zanedbanější, než v Yangonu. Taky jsme už přebuddhovaní. Tentokrát tedy měníme plán my a domlouváme, že zítra ráno budeme pokračovat do Mandalay na sever. Je to dlouhá cesta, bus jede v 9,00 a stojí nás 16 USD pro jednoho. Indián zařídil jízdenky a ráno pro nás přijede. Dojednáváme, že zbytek peněz za dnešek mu zaplatíme, až nás doveze na autobus. Chová se zdvořile a důvěryhodně. Zatím máme opravdu jen velmi dobrou zkušenost s místními lidmi. Všichni jsou uctiví, ne falešně, ale upřímně. Tedy, zítra v 7,00 snídaně.

     Wi-Fi tu není, tak snad zítra večer.

Den šestý

     Představte si, že brzy ráno čekáte před hotelem na taxi. Přijede a odsouhlasí, že je to vaše taxi. Začne nakládat vaše batohy a v tom přijede druhé, to správné taxi. Řidiči se chvilku dohadují a pak ten pravý v klidu odjede a ješte vám na cestu dá vodu a mandarinky.

     Představte si, že se ocitnete na ploše fotbalového hřiště. Nechte na ní najet desítky autobusů všech typů. Přidejte k tomu zhruba tisíc halekajících lidí s různými zavazadly. Mezitím ještě mnoho pickupů nakládajících právě dovezené zboží. Nikde žádný anglický nápis a vy máte jednu a půl hodiny do odjezdu směr Kinpun, kam má cesta trvat šest až sedm hodin.

     Představte si, že to zvládnete a jedete v docela slušném autobusu a těšíte se na přestávku někde v půli cesty, a když ta chvíle nastane, v klidu si jdete ven protáhnout kosti. Od mladého německého páru se dozvíte, že už jste ale v Kinpunu a odtud jezdí náklaďáky přímo ke Golden Rock, zlatému viklanu vysoko v horách, který drží rovnováhu jen díky Buddhovu vlasu. Je trochu divné, že v buse již nikdo není, jen vaše batohy. Necháte se tedy pickupem odvézt na stanoviště náklaďáků, jenž mají na korbě lavičky, jednu za druhou, ale všechny pro malé, asijské zadky. Posádka na jednu korbu naskládá asi 50 lidí a vyrazíte.

     Představte si, že na tomto povoze jedete asi tři čtvrtě hodiny serpentinami do neskutečného kopce, někdy i v úhlu 45 stupňů, šílenou rychlostí. Slunce praží a většina lidí na korbě ječí při každém klesání jako na horské dráze a mají z toho psinu. Vy a ještě pár vyděšených, kromě Martinky, vzýváte Buddhu a i všechny křesťanské svaté, ať už to proboha skončí. Někomu je špatně, stará paní v řadě před vámi kolabuje a při životě jí udržuje asi její syn, mnich, masáží akupresurních bodů. Nakonec jim pomůžete eukalyptovým olejíčkem a vše dopadne dobře, jste na místě, můžete sesednout.

     Představte si, že přímo na Golden Rock, posvátném poutním místě, stojí slušné ubytování i 150 USD na noc a Vám se podaří ho získat za 55 USD, ještě s úžasným výhledem do údolí.

Představte si, že jste nějaká velmi známá západní celebrita, kterou všichni znají a jste na místě, kde je těch vašich fanoušků asi 2000. Všichni vás neustále pozorují, smějí se na vás, tahají za ruce a chtějí se s vámi pořád fotit. Hlavně před viklanem, ale nemusí být, důležité je mít fotku s vámi.

     Představte si, že jdete po kolonádě lemované místními restauracemi, před kterými 18leté vyvolávačky svádí hlasitý boj o každého zákazníka a vy se necháte zlákat. Vnímáte, jakou poctou je pro podnik, že jíte právě u nich a jak tím pomůžete přilákat další zákazníky. Po celou dobu těchto představ bojujete se svým egem, které vůbec neví, co má s tímhle množstvím zájmu dělat.

     Představte si, že to není představa, ale skutečnost. Jsme na cestě za exotikou, ale dnes jsme exotičtí my. Bílých turistů je tu opravdu jen několik. S jednou bílou turistkou, trochu starší, než jsme my, jsme se potkali již v Yangonu. Cestuje sama, je Němka, jmenuje se Angelika a je prostě správná. Znovu jsme se potkali na Golden Rock a to už jsme si museli vyměnit e-mail, protože nic na cestě není náhoda.

     Zítra ráno si chceme přivstat na východ slunce a být u viklanu, až se do něj opřou první sluneční paprsky. Potom musíme absolvovat šílenou jízdu na korbě náklaďáku zase dolů, zpátky do Kinpunu a odtud busem do Baga. 

     Barma už nás přijala a my jí taky.

Den pátý

       Dneska jsme měli v hostelu první snídani, tak jsme byli zvědaví. Ale byla to klasika, jedno vajíčko, toustový chléb, margarin, marmeláda, káva a džus. Ale jo. V 9,30 se dostavil chlápek z cestovní kanceláře, který nás včera odchytil na ulici, a přišel s dalším chlápkem, který nás prý bude celý den doprovázet. Teda! Máme řidiče a ještě technický doprovod!

   První zastávkou je Shwedagon Paya. Nádherná pagoda ležící nad Yangonem. Zlatem nám přecházeli oči. Strávili jsme zde víc jak dvě hodiny, ale mohli bychom i čtyři. Oba jsme si zde polévali a opečovávali jednoho z Buddhů. Je to tak, že ho je nutno polít tolikrát, kolik je člověku let a ještě jednou navíc, pro dlouhý a spokojený život. Opouštíme to místo s pocitem naplněnosti krásou Myamského buddhismu a pokračujeme dál. Navštívili jsme 20m sedícího Buddhu v Kohtatgyi Paya, obřího ležícího Buddhu Chaukhtatgyi Paya, nějaké pagody a nakonec Botataung Paya, kde jsou uchovány Buddhovy vlasy, zuby a nějaké kůstky. Vlasy jsou ve zlatém relikviáři, ty jsme neviděli, ale zub a kůstky ano. Zaujalo nás, že Buddhův zub byl velký jako malý kel od divočáka a náš průvodce nás bez mrknutí oka ujistil, že ten zub je tak velký, protože Buddha byl velký, a ukázal směrem vzhůru, jak asi. Na to už se nedalo nic říct. Viděli jsme tedy celou tzv. „velkou trojku“ pagod, ta včerejší se jmenovala Sule Paya, a tím náš pobyt v Yangonu může skončit.

     Průvodce s řidičem nás odvezl do kanceláře, kde jsme plánovali, kudy dál. Dali jsme dohromady skvělý plán na tři dny dopředu, cestovky to prostě umí udělat na míru, ale ta cena! Ty tři dny jenom doprava jejich autem a letenky do Mandalay by nás vyšli na 500 USD. To jsme mohli cestovat s Čedokem! Musíme tedy odmítnout a kupujeme si pouze jízdenky na zítřek do Kinpunu, což je výchozí místo pro návštěvu Kyaiktiyo se známým Golden rock. Pojedeme Busem, na autobusové nádraží nás ještě za 10 USD odvezou, za autobus, který jede asi 6 hodin jsme oba zaplatili dohromady 30 USD. Navíc jsme zjistili, že vůbec není problém platit v kyatech, děláme, že USD nemáme a raději si je necháváme na nejhorší časy. Kyaty se totiž bez problémů dají vybírat v bankomatech.

     Večeříme opět v pouliční místní vývařovničce, všude vaří a obsluhují tak 15letí kluci, jsou milí a je s nimi legrace, protože je jich pohromadě třeba pět, tak se předvádějí. Toto stravování je opravdu levné a není špatné. Všude dávají navíc i teplý čaj. Po večeři ještě „kafujeme“ na ulici, dáme fresh v obchodním domě a jdeme balit. Přijedou pro nás v 6,30 a v 9,00 nám to jede.

    Yangon je stále špinavý, hlučný a přelidněný, ale už nám to nepřijde, zvykáme si. Betel nemáme odvahu zkoušet.

Den čtvrtý

     Ranní vstávání nemám rád. Navíc je mi divné, že jsme vlastně vstávali ve 21,00 hod. našeho času. Tělo v tom má zase zmatek. Před hostelem čekal taxi, přesně jak bylo domluveno a frčel s námi 120 km rychlostí na letiště Don Muang. Zvládl to za 30 min. a byl spokojený, mě přibylo pár šedivých vlasů navíc. Měli jsme tedy dost času do odletu v 6,30 a teprve teplá káva mě postavila na nohy. Přelet do Yangonu byl rychlý, v letadle jsme stihli vyplnit imigrační formuláře a už jsme přistávali. Okolí Yangonu je bažinaté, všude samá rýžová pole a samá rovina. Z výšky bylo vidět pár páteřních silnic, na kterých nebylo mnoho aut. Vypadalo to jako přílet do idylického města, o kterém psal Kipling jako o věčně zeleném Rangůnu. Po příletu jsme se rychle zorientovali a domluvili se sympatickým starším taxikářem, aby nás odvezl do centra do nějakého levnějšího hostelu. Cena taxi z letiště byla u všech stejná, 10 USD a do centra je to dost daleko. Místní busy jsou pro nás nečitelné a hlavně přeplněné místními. Taxi je dost dobrá volba.

     Líbil se nám hned druhý hostel pro příjemný personál a čisto. Dvoulůžkový pokoj s air a sprchou s teplou vodou, bez okna, což je tu dost běžné, stojí 30 USD na noc. Ceny zde letí každým rokem stále nahoru. Přitom to opravdu není žádný luxus. Samotný Yangon je opravdu kulturní šok. Martina to přirovnala k Bangladéši. Přeplněné, špinavé ulice, poplivané betelem, auta, hluk, chátrající koloniální domy. Čekali jsme meditativní romantiku, ale první dojem byl hrozný. Než nám připravili pokoj, vzdáváme se na první průzkum okolí. Jsme z toho všeho opravdu „vybzikaní“. Když jsme hledali místo na spočinutí u kávy, přichomýtl se k nám velmi solidně oblečený Barmánec a nabídl svou pomoc. Nakonec se z něj vyklubal průvodce cestovní agentury, ale zaujal nás svou nabídkou, vzal do jejich kanceláře a domluvili jsme se na zítřejším osmihodinovém okruhu po zajímavých místech Yangonu za 50 USD pro oba. Než bychom to sami objeli a vůbec vše našli, možná by nás to stálo víc peněz i času a popravdě, docela z tohoto místa chceme co nejdříve vypadnout.

     Po kávě a vynikajícím obědě u místních přebíráme pokoj a padáme vyčerpaní na postel, kde ihned usínáme. Probouzíme se před pátou a ještě se jdeme podívat na centrální pagodu, kterou máme kousek. Je zajímavá tím, že stojí uprostřed města, ve středu kruhového objezdu. Je to hezké, ale tohle pro nás zatím pořád není ta Barma, kterou jsme si vysnili. V pagodě se s námi do řeči dává starší chlapík, překvapivě umí trochu česky, a dozvídáme se, že pracoval pět let v Praze na Barmské ambasádě. Potvrdil nám, že se zde nemá cenu příliš zdržovat.

     Závěr dne je pro nás ve dvacátém patře Sakura Building, kde je překrásná vyhlídka na celé město a člověk si udělá představu. Turisty bez problému pouští dovnitř. Jak se stmívá, město se zklidňuje, špína není tolik vidět, zdevastované domy vypadají jako kdysi. Ve většině ulic není pouliční osvětlení a už se nám nechce zbytečně riskovat, tak se vracíme do hostelu plánovat, co a jak dál. Už jsme se asi aklimatizovali a prvotní šok přestáli. Není to zas tak hrozné město, je jen jiné, lidé jsou jiní, tempo je jiné. Vzhledem k tomu, že se snažíme poznat místní život hodně zblízka, musíme říct, že lidé jsou k nám milí. Jeden Ind v jogurtárně odmítl i malé spropitné. Ti prostí lidé turisty nechtějí „oškubat“, jsou uctiví a usměvaví. A pokud se člověk pohybuje mezi nimi a stravuje tam, co oni, překvapí ho ceny. Jsou třeba za dobré jídlo tak nízké, že si baťůžkář může dovolit navštívit i „lepší“ podnik.

     Všechno se to popsat nedá, to už by nebyl blog, ale kniha.  

Den třetí

     Po včerejším ponocování spím skoro do poledne. Martinka vstala dřív a běhá mi někde po Bangkoku a obhlíží si další šatičky. Naštěstí beze mne. Já si v poklidu vstal a vzal počítač do recepce a doháněl resty v psaní blogu. Krátce po poledni se Marťa objevila, celá nadšená mi ukazovala, co nakoupila, no je spořivá, ale koupila si to krásně. Zaskočili jsme na lehký oběd, vyrovnali účty s hostelem a bookli pokoj pro náš návrat z Barmy. Chceme se ještě trochu projít, tak vyrážíme do oblasti, ve které jsme bydleli loni a vzpomínáme. Naše oblíbená kavárnička je zcela jiná, přestavěná, z části je v ní krejčovna. Pořád se tu něco mění.

     Po večeři, kde potkáváme pár z Jižních Čech a povídáme o cestách, musíme zaskočit ještě na Kao San, kde má Marťa vyhlídnuty takové „trikošaty“ a nikde jinde je nemají. Chtěli po ní 210 Kč, tak si je nekoupila a teď chce po mě, zkušeném shoperovi vyjednávači, abych jí je usmlouval za méně. Byl to teda drsný a tvrdý boj dvou neochvějných smlouvačů, ale nakonec jsme skončili na 180 Kč. Zastavilo mne jen to, že nikde jinde tenhle hadřík neměli. Ale popravdě, ten prodavač měl pravdu, když říkal, že se snažím usmlouvat 1 USD, a že to tu svou ženu asi moc rád nemám, když na ní chci tak ušetřit. Nojo, je to blbý, psal jsem o tom včera, že někdy smlouvat je už hloupé, ale podlehl jsem, no.

     Tak dnes ještě zabalit, posedět chvilku u kávičky, Martinka studuje informace o Barmě, já to dopíšu a jdeme spát. Ve tři je budíček.