Den třináctý

     Ráno jsme připravení na čas. Překvapením je, když pán z cestovky osobně přišel za námi, aby si upřesnil, kam chceme jet a jakou letenku potřebujeme. Znovu s Marťou probírá varianty a je vidět, že si rozumí. Na dnešním výletě se nemáme prý ničeho obávat, má svého řidiče stále na telefonu, tak kdyby něco bylo, jsme ve spojení. 

     V minivanu s námi jedou ještě tři mladí lidé, tak nějak se sešli, neznají se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u venkovské výrobny palmového cukru a pálenky, které říkají Barmská whisky. Ochutnáváme a je opravdu lahodná. Voní jako whisky, ale je mnohem jemnější, přestože má 40 procent. Musím si koupit cukrátka z palmového cukru, míchaná z kokosem, dieta se tady držet nedá. Jsou tak dobrá, že je mlsá i Martinka, která jinak sladké nemusí. 

     Projíždíme kolem vesnic, kde v prachu stojí chýše z palmových větví. Všude na nás mávají děti i dospělí. Musí tu být těžký život. Průměrný denní výdělek je prý cca 3 USD, je tedy jasné, že tihle lidé mají mnohem méně. Asi po hodině přijíždíme pod horu Popa. Je to impozantní místo. Z krajiny tu vystupuje sloupová hora, na jejímž vrcholu je pagoda. Vyznačuje se tím, že jsou zde zpodobnění v životní velikosti Natové, je jich myslím 37, což jsou ochranní zlí duchové. Všichni s nimi chtějí být za dobře, a tak je uctívají. Hora je navíc plná opic, které se potulují mezi návštěvníky a občas provedou nějakou lumpárničku. Výstup je náročný, po strmém schodišti a trvá asi půl hodiny. Nesl jsem v ruce láhev s vodou a najednou mě za ní někdo zatahal. Myslel jsem, že je to nějaké dítě, otočím se, ale v tom už mi opice láhev vytrhla a hbitě prokousla. Vytékající pramínek lemtala a rozlévala kolem. Všiml si toho další opičák, prvního zahnal a kořist byla jeho. 

     Z hory se vracíme kolem 15,00, poobědváme lehký oběd, který měl tři chody, což nebylo možné sníst a odplazíme se na pokoj. Jít spát je škoda, když už zítra Bagan opouštíme. Půjčujeme si tedy znovu motorky, které už mezitím Marťa usmlouvala pro každého za 5 USD. Objíždíme již známá místa, vracíme se znovu na vysokou pagodu, odkud je výhled do celého okolí a fotíme. Ještě za světla přijíždíme do naší cestovky zaplatit dopravu. Nejdražší je letenka z Yangonu do Bangkoku, která nás stojí každého 145 USD, a to s Air Asia, které bývají nejlevnější. Zítra se přesouváme 10 hodin busem k jezeru Inle, jízdné je 11 USD. Pán nám ještě doporučuje, kde se tam ubytovat a jeho syn, starý jako Ondra, syn Martinky, nám bookuje první noc. 

     V cestovce strávíme přes hodinu. Znovu je to neopakovatelné setkání a vzájemně jsme se tak sblížili. Paní v průběhu rozhovoru odběhne a za chvíli se vrátí s dárkem pro Martinku. Dává jí hezké pantofle – žabky neboli vietnamky. Dozvídáme se, že pán je stejně starý jako my, a že je dokonce narozený jen o šest dní později, než Marťa. Komentuje to tím, že jsou stejné znamení a proto si tak vzájemně rozumí. Chceme se vyfotit, abychom jim společné foto poslali, až se vrátíme domů. Jsou nadšení. V tu chvíli v celém Baganu zhasla světla. Restaurace pomalu nahazují generátory, ale v naší cestovce je na focení šero. Domlouváme se, že tedy přijedeme později, až znovu spustí elektřinu. Zajdeme mezi tím do místní cukrárničky na jahodový shake a za 15 minut už se zase svítí. Fotíme se a i já dostávám teď stejný dárek. Je to dojemná chvíle pro všechny. Srdečně se loučíme a ponecháváme si tuhle barmskou rodinu hluboko v srdci.

Den dvanáctý

     Konečně si trochu přispíme. Vstáváme až v 7,00 a jdeme na snídani. Po snídani se rozhodujeme mezi koly a elektromotorkami. Nemáme moc důvěru, jak dlouho vydrží baterie, ale chlápek s kozí bradkou, který je půjčuje tvrdí, že vydrží na 30 km, a že pokud nám baterie někde dojde, zadarmo pro nás přijede s novou. Stále jsem sice pochyboval, ale tahle informace rozhodla. Moto nám půjčil za 8 USD na den pro jednoho. Tedy, vzhůru na Bagan! 

     Old Bagan, jak se tahle area jmenuje, je rozsáhlá planina plná pagod všech velikostí a typů. Trochu to připomíná Ankor Wat v Kambodži, ale přeci je to jiné. Na kole by to bylo v tom vedru utrpení, i když je to rovina, protože příjezdové cesty ke vzdálenějším stavbám jsou jemný písek a vyjeté koleje. Jízdu na motorkách si prostě užíváme a libujeme si, že jsme se správně rozhodli. U jedné z prvních pagod potkáváme Ralfa se ženou, bydlí trochu blíž než my, tak si půjčili kola. Když viděli naše stroje, zítra si je prý taky půjčí. 

     Pokračujeme v prozkoumávání odlehlých míst, ale i těch hlavních, nejvíce navštěvovaných, kam přijíždí autobusy a minivany s místními poutníky. Navazujeme rozhovory, zdravíme se a pořád odpovídáme na usměvavé mávání. Barmánci prostě dávají najevo, že jste v jejich zemi vítáni. 

     Po poledni, kdy je už opravdu hodně teplo, parkujeme u restaurace stranou všeho dění. Je to taková chýše, ale určitě tu najdeme tu pravou šanskou kuchyni. A taky, že ano! Nacpeme se tak, že usnu u stolu. Jsme z toho vedra zcela vyčerpaní a rozhodujeme se, že se vrátíme do hotelu, dáme sprchu, chvíli odpočinem pod klimatizací a až teplota klesne, vyrazíme znovu. Mezi tím nám alespoň dobijí baterie na motorkách, i když to není vůbec třeba. Máme stále plno. 

     Naproti našemu hotelu si objednáme kávu. Vždy byl problém dostat černou, ale tady nám přináší dvě konvičky černé, presované kávy. Marťa je u vytržení a po dohodě si jednu konvičku bere do hotelu, aby mohla popíjet večer na verandě. 

     Po kávě stejně na chvíli usneme a znovu vyrážíme až po 17,00. Teplota konečně klesla pod 30 stupňů a my znovu objevujeme nové a nové pagody. Návštěvníků výrazně ubylo a tak jsme někde zcela sami. Ze silnice si všimnu jedné velké, na které sedí lidé. Pozorují západ slunce. My už to nestihneme, ale stejně si na ní vylezeme, ale není to moc bezpečné. Hodně prudké schodiště, žádné zábradlí, ale rozhled je odtud na celou planinu. V dálce je  vidět obrovská zlatá paya, která se teď stává naším posledním cílem. Usedáme na motorky a vydáváme se tím směrem. Když dorazíme, zjišťujeme, že že je asi jen kilometr od našeho hotelu. Nyní, když je tma, je nasvícená. Vnitřní oblast září zlatem, voní zde vonné tyčinky, hoří svíčky. Překrásná atmosféra, ve které se dlouho opájíme tou nádherou. 

     Znovu se zastavujeme v malé rodinné cestovce, kde ladíme zítřek a další plán cesty. Ráno v 9,00 nás vyzvednou na trip na horu Popa. Jsme vyčerpaní, ale plní dojmů, které se nedají popsat. To se prostě musí zažít.

Den jedenáctý

     Brzy ráno je docela chladno. Do přístavu nás odváží hotelové taxi. Je to pohoda po včerejším natřásání. Ještě je tma. V Barmě se v tuto dobu rozednívá po šesté a slunce zapadá kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že pouliční osvětlení moc nefrčí, je večer klid. 

     Na lodi jsme mezi prvními, sedadla nejsou na místenky, volíme tedy místo na horní palubě pod stříškou. Jsou tu proutěná křesílka v řadách před zábradlím, aby měl cestovatel pěkný výhled na okolí řeky Irrawaddi. V podpalubí jsou aerodynamická sklopná sedadla jako v autobuse, zde je možné se ukrýt před sluncem nebo před zimou a zdřímnout si. Podává se lehká snídaně i oběd. Cestování lodí je tedy velice příjemné a je možné to mít ještě příjemnější. O 20 USD dražší, ale pomalejší loď, nabízí i vlastní kajutu s WC. 

     Cestovatelé jako my se schází a vypadá to na dobrou společnost, do té doby, než do přístavu dorazil bus s Francouzskými turisty, důchodci. Nosiči jim přenáší zavazadla, francouzština je najednou všude. Vedle nás sedí Německý pár v našem věku, pán je velmi komunikativní a cestují stejným způsobem jako my. Jmenuje se Ralf a během cesty probíráme různé varianty cestování po Barmě. Tedy hlavně Marťa, já to nechytám. Z Lonely Planet znám jen obálku. No ale informací si tihle dva vyměnili velmi. Na tomhle druhu cestování je právě toto setkávání to koření. Lidé z různých zemí se k sobě přibližují, protože je spojuje stejný zájem a vždy je co sdělit. 

     Organizovaní Francouzi, tedy spíš několik Francouzek, když ještě slunce nemělo takovou sílu, zalezlo do podpalubí a tam pospávali. Křesílka na palubě byla obsazená těmi, kteří v nich seděli od vyplutí. Jen se oteplilo, báby se vyhrnuly a čekaly, jak se někdo zvedne. Samozřejmě, že si každý své místo držel. Když jsme se s Marťou vzdálili, jedna z nich vzala naše věci z křesílka a dala je na zem a usadila se. Tak to bylo něco na mě! Svá místa jsme ubránili, ale do konce plavby už jsme museli být ve střehu, jak se tyhle dámy chovaly bezohledně vůči ostatním. Přitom v podpalubí bylo místa dost a když se otevřela velká okna, bylo to téměř jako na palubě. Prostě, od této chvíle už nikdo z horní paluby nešel raději ani na záchod. 

     Do cíle připlouváme kolem 16,00 a snažíme se být první na souši, což se nám podaří. Z přístaviště jezdí jen koňské bryčky, tak hned domlouváme cenu a jedeme do hotelu, který Martinka na lodi už vytipovala. Hrkání na bryčce je zážitek, měli jsme co dělat, abychom nevypadli. Do oblasti Baganu se musí zaplatit vstupné 20 USD na osobu a u pagod vstupenky často kontrolují. Kluci na bryčce hotel najdou bez problémů. Je stranou rušné hlavní ulice, skládá se z bungalovů s teakovou podlahou a prostorných pokojů, každý bungalow má svojí verandičku. Teplá voda i klimatizace, snídaně se podává na společné verandě. Luxus za 35 USD za pokoj pro dva. Máme zase štěstí a volný pokoj bereme okamžitě. 

     Večer navštívíme vyhlášenou Indickou restauraci Aroma II, o které se píše v Lonely Planet už od roku 2005 a neskutečně uspokojujeme svoje chuťové pohárky, ale vlastně všechny naše smysly. Po cestě zpátky navštívíme ještě malou rodinou cestovku, kde objednáváme na pozítří trip na 50 km vzdálenou horu Popa, která je jedním z významných poutních míst. Majitel je chodící encyklopedie Myanmaru ohledně různých způsobů cestování, co kam jede nebo letí a za kolik. To je něco pro Marťu, která ho vytěžuje přes hodinu. Celá rodina je u toho a plánujeme a moc se všichni smějeme, jak to má ten člověk všechno v hlavě. Tak moc nás svým přístupem potěšili, že se rozhodujeme, že vše, co budeme potřebovat pro další přesuny, o kterých už víme, zajistíme u něho, včetně letenky do Bangkoku. V blízké cukrárně kupuji tři krásné kusy dortů, moje mamča by se tady rozplývala, a přinášíme jim je jako prezent za jejich ochotu. Ty dorty jsou lahodné a tak levné, že když jdeme okolo, musím mít zavřené oči. 

     Zítra se vrhneme na starý Bagan. V hotelu půjčují kola i elektromotorky. Pán z cestovky říkal, že na kole to za jeden den nezvládneme, tak uvidíme ráno, jak se budeme cítit. 

   
   

Obrázky z Barmy

Den desátý

     Po včerejší večeři se mi asi po dvou hodinách udělalo hodně špatně. Zřejmě nějaké toxiny, muselo to ven. Mám s sebou dezinfekci, za hodinu už mi bylo zase fajn. Jo, Asie! Ale zatím nemáme v Barmě žádné potíže.

     Noc byla příšerná. Na pokoji se objevili moskyti a jejich pískání kolem hlav nás probudilo. Do rána jsme byli zabalení jako mumie. Dnes nám prý vystříkali pokoj a koupili jsme místní repelent za 20 Kč, který jsme hned vyzkoušeli při večeři a funguje bezvadně, neobtěžoval nás jediný komár.

      Ráno proběhlo podle plánu a v 8,00 už na nás čekali naši motorkáři. Ten, co mluvil obstojně anglicky, vozil Marťu, ten druhý mě. Celou dobu mlčel, ale byl moc příjemný. 32 let, pochází z vesnice z velmi chudé rodiny, nikdy nechodil do školy, učil se jen základy v klášteře. Dnešní trip jel poprvé, celou cestu si také prohlížel památky, až jsem měl chvílemi strach, že skončíme v příkopu. Stále za jízdy plival betel, musel jsem hlídat, na  kterou stranu se zrovna chystá plivnout, abych dal hlavu na druhou. Jezdil opatrně. Ten Martiny, to byl takový vtipálek. Pořád si dělal legraci, že mám velké břicho,  že takové měla jeho žena jen několikrát v životě, když byla těhotná. Na motorce s Marťou pořád tlachali a pořád nám ujížděli. Zažít tenhle trip byl pořádný adrenalin, ale pánové nás provezli po cestách, které znají jen místní. Objeli jsme celou Mandalay, navštívili místa Amarapura,  Inwa a Sagaing. Byli jsme v klášteře, kde několik tisíc mladých mnichů právě obědvalo, viděli jsme 3000 let staré  pagody, staré dřevěné kláštery a nejdelší teakový most na světě, který se celý houpal a vypadalo to, že za chvíli se zlomí. Ochutnali jsme vynikající placky z garnátů a pili sáčkové nescafe. 

     V jedné z pagod se k nám přidaly dvě holčičky, asi 8leté obchodnice a celou cestu nás provázely. Nebyly vůbec obtížné jako děti třeba v Kambodži u Ankor Watu. Nakonec jsme s nimi udělali obchod a ještě od Martinky dostaly obrázky Šmoulů. Bylo to příjemné setkání. 

     Plánoval jsem návrat tak, abychom se nevraceli za tmy, protože nikde není pouliční osvětlení a Barmánci na motorkách, kolech a autech nepoužívají světla, resp. jen vyjímečně. Prostě jezdí po tmě. Při návratu, už naštěstí v Mandalay, moje motorka uprostřed křižovatky vypověděla službu. Opravit se jí nepodařilo, a tak opět dojíždíme do hotelu na jedné motorce tři. Celí špinaví, zaprášení, „prdelnakaši“ jak prohlásila Marťa. Možná jsme tohle slovo zavedli do slovníku našich dnešních průvodců. Loučíme se před hotelem, je to dojemné, jak moc nám projevuje zbylý motorkář poděkování. Ten trip nás stál každého 20 USD, tedy 400,- Kč a z autobusu cestovky se tohle zažít nedá. 

     V hotelu už pro nás mají připravené lodní lístky na zítra do Baganu. V 5,30 od hotelu, v 6,00 check in na lodi. Plavba potrvá asi 10 hodin. Nyaung Oo je cílové místo, kde se chceme ubytovat a odtud navštívit Bagan. V samotném starém Baganu je ubytování příliš drahé, v novém Baganu zase krom pubů nic není. Tohle všechno už Martinka nastudovala dopředu! Mít tuhle holku vedle sebe, to se člověk neztratí. Jen jí musím hlídat, protože chlapi na celém světě prostě jedou po blondýnách. Dneska jeden mladík na teakovém mostě na ní dělal ňuňuňu. Nevím, co to znamená, ale rozhodně mě to v klidu nenechává. 

Den devátý

      

     

Opět jsme se dobře vyspali, zatím máme štěstí na kvalitní postele. Snídaně v hotelu je standardní jako všude, tj. Jedno vejce, toust, káva, čaj, margarín a marmeláda. Nám to v tomto podnebí stačí, jsme spokojení.

      Vyrážíme do ulic, chceme město a významné památky objevovat sami. Před hotelem nás kontaktuje starší muž, jestli nechceme někam odvézt, má takovou starou, orezlou rikšu, rozuměj kolo se sidecarou, kde mohou sedět dva lidé zády k sobě za sebou. Odmítáme, on říká, že nás ke Královskému paláci odveze za 3 USD. Nevíme jak je to daleko, ale stejně odmítáme. Po chvíli si říkám, že přesně tito lidé si potřebují vydělat a Marťa souhlasí. Vracíme se zpět a přijímáme, na něm je vidět potěšení. Po cestě se dozvídáme, že je mu 57 let, vypadá mnohem starší, a má šest dětí. Po několika kilometrech, kdy se stále ptá, zda jsme O.K. mi říká, že nám velice děkuje, že jsme si ho najali, že mnoho zakázek od turistů nemá. Královský palác je velké území obestavěné zdí do tvaru čtverce. Každá strana má podle nás asi 2 km. Pro návštěvníky, turisty, je možné vstoupit jen východním vstupem, který je přesně na druhé straně, než jsme zrovna my. Muž šlape do pedálů a nám začíná být nepříjemně, že se tu vezeme jako kolonizátoři. Opravdu to není příjemný pocit. Po chvíli jsme začali pochybovat, zda jsme dobře rozuměli, jestli neříkal 30 USD, přece tuhle štreku s nákladem 150 kg nedělá jen pro 60 Kč?

Konečně dojíždíme do cíle a jsme psychicky rozjitření. Pán si opravdu říká o 3 USD. Žádáme ho ještě, zda se s ním můžeme vyfotit a jen za to, jako dárek mu přidávám ještě jednou tolik. Velice srdečně děkuje a hluboce se uklání se sepjatýma rukama. Opět je v tom veliká pokora, žádná faleš. Já už nemůžu ani mluvit, protože se mi v hlavě honí, kolik nespokojených lidí žije u nás, v podmínkách, o kterých se těmto lidem ani nezdá. Jaké máme vynikající zdravotnictví a školství, sociální systém a ostatní. Kolik evropanů by šlapalo na starém kole v 30stupňovém horku tolik km za 60 Kč, což je tady jedno jídlo? Vzpomínám, že když jsme byli malí, máma nám říkala, ať jsme skromní, že v Asii pracují lidé těžce za hrst rýže. Teď jsem to vnímal in natura. Sedím s Martinou na obrubníku a brečím, nejde s tím nic udělat.

     V paláci jsou krásná místa. Barmská architektura je nezaměnitelná. Jdeme na vyhlídkovou věž, kde je rozhled na město i na celý areál paláce. Malý kluk, který je zde s rodiči je pobízen tatínkem, ať s námi hovoří anglicky. Ostýchá se, ale je to šikula. Zkouší si základní fráze a jeho rodina z toho má velkou radost. Martinka nosí sebou měňavé obrázky Šmoulů a figurky zvířátek, přesně pro tyto chvíle. Kluk dostává obrázek i zvířátko a v jeho očích je vidět překvapení a velká radost. Chce se s námi vyfotit a na kameru ukazuje, co dostal s prsty do V jako victory.

     Odcházíme a lidé nás pořád zdraví nebo se na nás usmívají. Z paláce se necháme odvézt opět na motorkách, tentokrát palácovými vojáky, kteří si tak přivydělávají k nuznému žoldu. Navštívíme místní „fláky“, jak říká Martinka a pak se ohlížíme po něčem k snědku. Je nám doporučena vývařovnička v areálu místní univerzity. Je to špeluňka, ale prý excelentní kuchyně. Zrovna je zde asi pět barmských dívek na obědě a jsme pro ně pozdvižení. Objednáváme si jídlo a kávu, jde to těžko, paní obsluha sice trochu mluví, ale zřejmě moc nerozumí. Děvčata jsou kontaktní a za chvíli už se všichni vzájemně fotíme a končíme hromadnou fotografií. Velká legrace.

     Popíjíme kávu, Marťa mi předčítá z Lonely Planet, přišel mnich, jí. Po chvíli přišel mladý muž, za chvíli jí. Říkáme si, že nám to asi dělají zcela čerstvé, proto to tak trvá. Za chatrčí, kde se vaří, vidím jen uklízení nádobí. Po hodině a čtvrt se odhodláme zeptat. Vůbec nám nerozumí, paní která trochu mluvila anglicky se vytratila. Je to jasné, prostě si mysleli, že chceme jen kávu a posedět, že bychom zde jedli, to je nenapadlo. Platíme a se smíchem a prázdnými žaludky odcházíme.

     Bereme další moto a odjíždíme na horu Mandalay, kde je velká paya. Je to hodně do kopce a motorka pod vahou řidiče a mě funí a vyjíždíme do na první rychlostní stupeň. Závěr výstupu je naštěstí výtahem. Zase jedno krásné místo s příjemnou atmosférou. A zase spoustu úsměvů, pozdravů a focení. Je vidět, jak moc byli tihle lidé díky diktatuře izolovaní.

     Dolů jdeme sami po dlouhatánském kamenném schodišti, které upravují a pokrývají betonem. Ocitneme se zcela jinde, než kde jsme začali, zřejmě na druhé straně kopce. Cesta zpátky je dlouhá, zato čtvrtí, kam opravdu žádní turisté nechodí. Život na ulici, mytí a praní u studny, jen v krámcích je zboží patřící do naší doby. Martinka si tu kupuje nové žabky, ty co má na noze jí v paláci praskly. Stojí 50 Kč. Nechávám 60 Kč za ochotu, protože nám převáděli skoro všechny v její velikosti. Mladí majitelé obchůdku opět dávají nepokrytě najevo svou radost. Když se asi po půl hodině dostaneme opět na roh hradeb královského paláce, už se stmívá. Víme, že do hotelu je to asi 1,5 km a rozhodujeme se, že si vezmeme opět rikšu. Tahle je ještě starší a rezavější, než ta první, ale řidič je mladý a silný. Ó, jak je zase rád, že má práci.

     V hotelu Marťa domlouvá na zítřek trip za město. Z recepce nám milý starší recepční, co umí dobře anglicky a dal nám slevu na pokoj 2 USD na den, vytelefonuje motorkáře, kteří nás sem přivezli z autobusu. V osm ráno mají být před hotelem. Další den už chceme odjet lodí do Baganu, to ještě musíme zítra zařídit.

     Na večeří končíme tam, co včera. Objednáváme si rybu a dostáváme každý jednoho malého kapra, ale není to kapr, je to nějaká jiná ryba, že? Moskyti koušou do nohou jako zběsilí, zachraňuje nás zase bylinný, eukalyptový olejíček. Pak honem rychle do hotelu a pod sprchu a..., přece spinkat, ne?

Den osmý

     Máme stále velké problémy s připojením na Wi-Fi. Buď není vůbec nebo je připojení velice pomalé. Foto přidáme, až narazíme na kvalitní signál.

     Autobus z Baga nám jede v 9,30 a je to nejluxusnější bus, se kterým se v Barmě zatím přesunujeme. Má funkční klimatizaci a vstřícný a informující personál na palubě. Cesta trvá 7 hodin i s půl hodinovou přestávkou na oběd a jednou kratičkou na toaletu. Bago a Mandalay spojuje nová dálnice, která cestu výrazně urychlila. Jízdenka nás stála 16 USD na osobu. V buse s námi jedou dva Francouzi, tak u oběda mluvíme o našem i jejich cestování a kde kdo byl a tak.

     Po 16,30 jsme v Mandalay na bus stationu a najímáme opět levnou přepravu do centra, motorky. Podle Marti je to asi 7 km. Celou cestu v autobuse stále studuje Lonely Planet a o Barmě mi předčítá nahlas. Pořád kombinuje nové cíle podle toho, kde se zrovna nacházíme. A vychází jí to. Vždyť také s Buddhovou pomocí, kterému všude děkujeme, se stále daří. Přesun na motorkách nás stál dohromady 6 USD a hned ve druhém hotelu, který je v centru, se nám moc líbil pokoj. Je sice za 30 USD na noc, ale je opravdu čistý a tichý. Jmenuje se E.T. Hotel a je mezi 83. a 82. street. Bereme ho na 2 noci, protože si chceme udělat i výlet do okolí.

     Mandalay je už na první pohled zcela jiná Barma než Yangon. Není tu tolik špíny, bulváry nejsou přeplněné, domy nejsou zchátralé. Je to i tím, že je to město s největším počtem buddhistů a není tu tolik Indů. Je zřejmé, že je tu i víc peněz mezi lidmi.

     Po setmění navštěvujeme jednu payu (pagodu) kousek od hotelu. Byla hezky nasvícená, téměř nikdo v ní nebyl, jen dva mniši, z nichž jeden nám stále ukazoval, na co se podívat. Později zjišťujeme, že jsme viděli sochu jednoho z původních Buddhů ve zlatě. Opět jsme mu poděkovali a zašli na večeři do tradiční vývařovny, kam chodí místní z širokého okolí, ochutnali šanskou tradiční kuchyni a pak dlouho hledali místo, kde by nám udělali kávu. V Barmě moc kávu nepijí, podávají čaj, tak je to vždy trochu dobrodružství.

     Zítra musíme zjistit, odkud a kdy je možné se přepravit lodí do Baganu, abychom mohli trochu plánovat s časem. Nově se nám objevila možnost dostat se na jih, budeme muset přeletět letadlem, kde jsou prý krásné pláže. Tak uvidíme.