Den jedenáctý

     Brzy ráno je docela chladno. Do přístavu nás odváží hotelové taxi. Je to pohoda po včerejším natřásání. Ještě je tma. V Barmě se v tuto dobu rozednívá po šesté a slunce zapadá kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že pouliční osvětlení moc nefrčí, je večer klid. 

     Na lodi jsme mezi prvními, sedadla nejsou na místenky, volíme tedy místo na horní palubě pod stříškou. Jsou tu proutěná křesílka v řadách před zábradlím, aby měl cestovatel pěkný výhled na okolí řeky Irrawaddi. V podpalubí jsou aerodynamická sklopná sedadla jako v autobuse, zde je možné se ukrýt před sluncem nebo před zimou a zdřímnout si. Podává se lehká snídaně i oběd. Cestování lodí je tedy velice příjemné a je možné to mít ještě příjemnější. O 20 USD dražší, ale pomalejší loď, nabízí i vlastní kajutu s WC. 

     Cestovatelé jako my se schází a vypadá to na dobrou společnost, do té doby, než do přístavu dorazil bus s Francouzskými turisty, důchodci. Nosiči jim přenáší zavazadla, francouzština je najednou všude. Vedle nás sedí Německý pár v našem věku, pán je velmi komunikativní a cestují stejným způsobem jako my. Jmenuje se Ralf a během cesty probíráme různé varianty cestování po Barmě. Tedy hlavně Marťa, já to nechytám. Z Lonely Planet znám jen obálku. No ale informací si tihle dva vyměnili velmi. Na tomhle druhu cestování je právě toto setkávání to koření. Lidé z různých zemí se k sobě přibližují, protože je spojuje stejný zájem a vždy je co sdělit. 

     Organizovaní Francouzi, tedy spíš několik Francouzek, když ještě slunce nemělo takovou sílu, zalezlo do podpalubí a tam pospávali. Křesílka na palubě byla obsazená těmi, kteří v nich seděli od vyplutí. Jen se oteplilo, báby se vyhrnuly a čekaly, jak se někdo zvedne. Samozřejmě, že si každý své místo držel. Když jsme se s Marťou vzdálili, jedna z nich vzala naše věci z křesílka a dala je na zem a usadila se. Tak to bylo něco na mě! Svá místa jsme ubránili, ale do konce plavby už jsme museli být ve střehu, jak se tyhle dámy chovaly bezohledně vůči ostatním. Přitom v podpalubí bylo místa dost a když se otevřela velká okna, bylo to téměř jako na palubě. Prostě, od této chvíle už nikdo z horní paluby nešel raději ani na záchod. 

     Do cíle připlouváme kolem 16,00 a snažíme se být první na souši, což se nám podaří. Z přístaviště jezdí jen koňské bryčky, tak hned domlouváme cenu a jedeme do hotelu, který Martinka na lodi už vytipovala. Hrkání na bryčce je zážitek, měli jsme co dělat, abychom nevypadli. Do oblasti Baganu se musí zaplatit vstupné 20 USD na osobu a u pagod vstupenky často kontrolují. Kluci na bryčce hotel najdou bez problémů. Je stranou rušné hlavní ulice, skládá se z bungalovů s teakovou podlahou a prostorných pokojů, každý bungalow má svojí verandičku. Teplá voda i klimatizace, snídaně se podává na společné verandě. Luxus za 35 USD za pokoj pro dva. Máme zase štěstí a volný pokoj bereme okamžitě. 

     Večer navštívíme vyhlášenou Indickou restauraci Aroma II, o které se píše v Lonely Planet už od roku 2005 a neskutečně uspokojujeme svoje chuťové pohárky, ale vlastně všechny naše smysly. Po cestě zpátky navštívíme ještě malou rodinou cestovku, kde objednáváme na pozítří trip na 50 km vzdálenou horu Popa, která je jedním z významných poutních míst. Majitel je chodící encyklopedie Myanmaru ohledně různých způsobů cestování, co kam jede nebo letí a za kolik. To je něco pro Marťu, která ho vytěžuje přes hodinu. Celá rodina je u toho a plánujeme a moc se všichni smějeme, jak to má ten člověk všechno v hlavě. Tak moc nás svým přístupem potěšili, že se rozhodujeme, že vše, co budeme potřebovat pro další přesuny, o kterých už víme, zajistíme u něho, včetně letenky do Bangkoku. V blízké cukrárně kupuji tři krásné kusy dortů, moje mamča by se tady rozplývala, a přinášíme jim je jako prezent za jejich ochotu. Ty dorty jsou lahodné a tak levné, že když jdeme okolo, musím mít zavřené oči. 

     Zítra se vrhneme na starý Bagan. V hotelu půjčují kola i elektromotorky. Pán z cestovky říkal, že na kole to za jeden den nezvládneme, tak uvidíme ráno, jak se budeme cítit. 

   
   

Obrázky z Barmy

Den desátý

     Po včerejší večeři se mi asi po dvou hodinách udělalo hodně špatně. Zřejmě nějaké toxiny, muselo to ven. Mám s sebou dezinfekci, za hodinu už mi bylo zase fajn. Jo, Asie! Ale zatím nemáme v Barmě žádné potíže.

     Noc byla příšerná. Na pokoji se objevili moskyti a jejich pískání kolem hlav nás probudilo. Do rána jsme byli zabalení jako mumie. Dnes nám prý vystříkali pokoj a koupili jsme místní repelent za 20 Kč, který jsme hned vyzkoušeli při večeři a funguje bezvadně, neobtěžoval nás jediný komár.

      Ráno proběhlo podle plánu a v 8,00 už na nás čekali naši motorkáři. Ten, co mluvil obstojně anglicky, vozil Marťu, ten druhý mě. Celou dobu mlčel, ale byl moc příjemný. 32 let, pochází z vesnice z velmi chudé rodiny, nikdy nechodil do školy, učil se jen základy v klášteře. Dnešní trip jel poprvé, celou cestu si také prohlížel památky, až jsem měl chvílemi strach, že skončíme v příkopu. Stále za jízdy plival betel, musel jsem hlídat, na  kterou stranu se zrovna chystá plivnout, abych dal hlavu na druhou. Jezdil opatrně. Ten Martiny, to byl takový vtipálek. Pořád si dělal legraci, že mám velké břicho,  že takové měla jeho žena jen několikrát v životě, když byla těhotná. Na motorce s Marťou pořád tlachali a pořád nám ujížděli. Zažít tenhle trip byl pořádný adrenalin, ale pánové nás provezli po cestách, které znají jen místní. Objeli jsme celou Mandalay, navštívili místa Amarapura,  Inwa a Sagaing. Byli jsme v klášteře, kde několik tisíc mladých mnichů právě obědvalo, viděli jsme 3000 let staré  pagody, staré dřevěné kláštery a nejdelší teakový most na světě, který se celý houpal a vypadalo to, že za chvíli se zlomí. Ochutnali jsme vynikající placky z garnátů a pili sáčkové nescafe. 

     V jedné z pagod se k nám přidaly dvě holčičky, asi 8leté obchodnice a celou cestu nás provázely. Nebyly vůbec obtížné jako děti třeba v Kambodži u Ankor Watu. Nakonec jsme s nimi udělali obchod a ještě od Martinky dostaly obrázky Šmoulů. Bylo to příjemné setkání. 

     Plánoval jsem návrat tak, abychom se nevraceli za tmy, protože nikde není pouliční osvětlení a Barmánci na motorkách, kolech a autech nepoužívají světla, resp. jen vyjímečně. Prostě jezdí po tmě. Při návratu, už naštěstí v Mandalay, moje motorka uprostřed křižovatky vypověděla službu. Opravit se jí nepodařilo, a tak opět dojíždíme do hotelu na jedné motorce tři. Celí špinaví, zaprášení, „prdelnakaši“ jak prohlásila Marťa. Možná jsme tohle slovo zavedli do slovníku našich dnešních průvodců. Loučíme se před hotelem, je to dojemné, jak moc nám projevuje zbylý motorkář poděkování. Ten trip nás stál každého 20 USD, tedy 400,- Kč a z autobusu cestovky se tohle zažít nedá. 

     V hotelu už pro nás mají připravené lodní lístky na zítra do Baganu. V 5,30 od hotelu, v 6,00 check in na lodi. Plavba potrvá asi 10 hodin. Nyaung Oo je cílové místo, kde se chceme ubytovat a odtud navštívit Bagan. V samotném starém Baganu je ubytování příliš drahé, v novém Baganu zase krom pubů nic není. Tohle všechno už Martinka nastudovala dopředu! Mít tuhle holku vedle sebe, to se člověk neztratí. Jen jí musím hlídat, protože chlapi na celém světě prostě jedou po blondýnách. Dneska jeden mladík na teakovém mostě na ní dělal ňuňuňu. Nevím, co to znamená, ale rozhodně mě to v klidu nenechává. 

Den devátý

      

     

Opět jsme se dobře vyspali, zatím máme štěstí na kvalitní postele. Snídaně v hotelu je standardní jako všude, tj. Jedno vejce, toust, káva, čaj, margarín a marmeláda. Nám to v tomto podnebí stačí, jsme spokojení.

      Vyrážíme do ulic, chceme město a významné památky objevovat sami. Před hotelem nás kontaktuje starší muž, jestli nechceme někam odvézt, má takovou starou, orezlou rikšu, rozuměj kolo se sidecarou, kde mohou sedět dva lidé zády k sobě za sebou. Odmítáme, on říká, že nás ke Královskému paláci odveze za 3 USD. Nevíme jak je to daleko, ale stejně odmítáme. Po chvíli si říkám, že přesně tito lidé si potřebují vydělat a Marťa souhlasí. Vracíme se zpět a přijímáme, na něm je vidět potěšení. Po cestě se dozvídáme, že je mu 57 let, vypadá mnohem starší, a má šest dětí. Po několika kilometrech, kdy se stále ptá, zda jsme O.K. mi říká, že nám velice děkuje, že jsme si ho najali, že mnoho zakázek od turistů nemá. Královský palác je velké území obestavěné zdí do tvaru čtverce. Každá strana má podle nás asi 2 km. Pro návštěvníky, turisty, je možné vstoupit jen východním vstupem, který je přesně na druhé straně, než jsme zrovna my. Muž šlape do pedálů a nám začíná být nepříjemně, že se tu vezeme jako kolonizátoři. Opravdu to není příjemný pocit. Po chvíli jsme začali pochybovat, zda jsme dobře rozuměli, jestli neříkal 30 USD, přece tuhle štreku s nákladem 150 kg nedělá jen pro 60 Kč?

Konečně dojíždíme do cíle a jsme psychicky rozjitření. Pán si opravdu říká o 3 USD. Žádáme ho ještě, zda se s ním můžeme vyfotit a jen za to, jako dárek mu přidávám ještě jednou tolik. Velice srdečně děkuje a hluboce se uklání se sepjatýma rukama. Opět je v tom veliká pokora, žádná faleš. Já už nemůžu ani mluvit, protože se mi v hlavě honí, kolik nespokojených lidí žije u nás, v podmínkách, o kterých se těmto lidem ani nezdá. Jaké máme vynikající zdravotnictví a školství, sociální systém a ostatní. Kolik evropanů by šlapalo na starém kole v 30stupňovém horku tolik km za 60 Kč, což je tady jedno jídlo? Vzpomínám, že když jsme byli malí, máma nám říkala, ať jsme skromní, že v Asii pracují lidé těžce za hrst rýže. Teď jsem to vnímal in natura. Sedím s Martinou na obrubníku a brečím, nejde s tím nic udělat.

     V paláci jsou krásná místa. Barmská architektura je nezaměnitelná. Jdeme na vyhlídkovou věž, kde je rozhled na město i na celý areál paláce. Malý kluk, který je zde s rodiči je pobízen tatínkem, ať s námi hovoří anglicky. Ostýchá se, ale je to šikula. Zkouší si základní fráze a jeho rodina z toho má velkou radost. Martinka nosí sebou měňavé obrázky Šmoulů a figurky zvířátek, přesně pro tyto chvíle. Kluk dostává obrázek i zvířátko a v jeho očích je vidět překvapení a velká radost. Chce se s námi vyfotit a na kameru ukazuje, co dostal s prsty do V jako victory.

     Odcházíme a lidé nás pořád zdraví nebo se na nás usmívají. Z paláce se necháme odvézt opět na motorkách, tentokrát palácovými vojáky, kteří si tak přivydělávají k nuznému žoldu. Navštívíme místní „fláky“, jak říká Martinka a pak se ohlížíme po něčem k snědku. Je nám doporučena vývařovnička v areálu místní univerzity. Je to špeluňka, ale prý excelentní kuchyně. Zrovna je zde asi pět barmských dívek na obědě a jsme pro ně pozdvižení. Objednáváme si jídlo a kávu, jde to těžko, paní obsluha sice trochu mluví, ale zřejmě moc nerozumí. Děvčata jsou kontaktní a za chvíli už se všichni vzájemně fotíme a končíme hromadnou fotografií. Velká legrace.

     Popíjíme kávu, Marťa mi předčítá z Lonely Planet, přišel mnich, jí. Po chvíli přišel mladý muž, za chvíli jí. Říkáme si, že nám to asi dělají zcela čerstvé, proto to tak trvá. Za chatrčí, kde se vaří, vidím jen uklízení nádobí. Po hodině a čtvrt se odhodláme zeptat. Vůbec nám nerozumí, paní která trochu mluvila anglicky se vytratila. Je to jasné, prostě si mysleli, že chceme jen kávu a posedět, že bychom zde jedli, to je nenapadlo. Platíme a se smíchem a prázdnými žaludky odcházíme.

     Bereme další moto a odjíždíme na horu Mandalay, kde je velká paya. Je to hodně do kopce a motorka pod vahou řidiče a mě funí a vyjíždíme do na první rychlostní stupeň. Závěr výstupu je naštěstí výtahem. Zase jedno krásné místo s příjemnou atmosférou. A zase spoustu úsměvů, pozdravů a focení. Je vidět, jak moc byli tihle lidé díky diktatuře izolovaní.

     Dolů jdeme sami po dlouhatánském kamenném schodišti, které upravují a pokrývají betonem. Ocitneme se zcela jinde, než kde jsme začali, zřejmě na druhé straně kopce. Cesta zpátky je dlouhá, zato čtvrtí, kam opravdu žádní turisté nechodí. Život na ulici, mytí a praní u studny, jen v krámcích je zboží patřící do naší doby. Martinka si tu kupuje nové žabky, ty co má na noze jí v paláci praskly. Stojí 50 Kč. Nechávám 60 Kč za ochotu, protože nám převáděli skoro všechny v její velikosti. Mladí majitelé obchůdku opět dávají nepokrytě najevo svou radost. Když se asi po půl hodině dostaneme opět na roh hradeb královského paláce, už se stmívá. Víme, že do hotelu je to asi 1,5 km a rozhodujeme se, že si vezmeme opět rikšu. Tahle je ještě starší a rezavější, než ta první, ale řidič je mladý a silný. Ó, jak je zase rád, že má práci.

     V hotelu Marťa domlouvá na zítřek trip za město. Z recepce nám milý starší recepční, co umí dobře anglicky a dal nám slevu na pokoj 2 USD na den, vytelefonuje motorkáře, kteří nás sem přivezli z autobusu. V osm ráno mají být před hotelem. Další den už chceme odjet lodí do Baganu, to ještě musíme zítra zařídit.

     Na večeří končíme tam, co včera. Objednáváme si rybu a dostáváme každý jednoho malého kapra, ale není to kapr, je to nějaká jiná ryba, že? Moskyti koušou do nohou jako zběsilí, zachraňuje nás zase bylinný, eukalyptový olejíček. Pak honem rychle do hotelu a pod sprchu a..., přece spinkat, ne?

Den osmý

     Máme stále velké problémy s připojením na Wi-Fi. Buď není vůbec nebo je připojení velice pomalé. Foto přidáme, až narazíme na kvalitní signál.

     Autobus z Baga nám jede v 9,30 a je to nejluxusnější bus, se kterým se v Barmě zatím přesunujeme. Má funkční klimatizaci a vstřícný a informující personál na palubě. Cesta trvá 7 hodin i s půl hodinovou přestávkou na oběd a jednou kratičkou na toaletu. Bago a Mandalay spojuje nová dálnice, která cestu výrazně urychlila. Jízdenka nás stála 16 USD na osobu. V buse s námi jedou dva Francouzi, tak u oběda mluvíme o našem i jejich cestování a kde kdo byl a tak.

     Po 16,30 jsme v Mandalay na bus stationu a najímáme opět levnou přepravu do centra, motorky. Podle Marti je to asi 7 km. Celou cestu v autobuse stále studuje Lonely Planet a o Barmě mi předčítá nahlas. Pořád kombinuje nové cíle podle toho, kde se zrovna nacházíme. A vychází jí to. Vždyť také s Buddhovou pomocí, kterému všude děkujeme, se stále daří. Přesun na motorkách nás stál dohromady 6 USD a hned ve druhém hotelu, který je v centru, se nám moc líbil pokoj. Je sice za 30 USD na noc, ale je opravdu čistý a tichý. Jmenuje se E.T. Hotel a je mezi 83. a 82. street. Bereme ho na 2 noci, protože si chceme udělat i výlet do okolí.

     Mandalay je už na první pohled zcela jiná Barma než Yangon. Není tu tolik špíny, bulváry nejsou přeplněné, domy nejsou zchátralé. Je to i tím, že je to město s největším počtem buddhistů a není tu tolik Indů. Je zřejmé, že je tu i víc peněz mezi lidmi.

     Po setmění navštěvujeme jednu payu (pagodu) kousek od hotelu. Byla hezky nasvícená, téměř nikdo v ní nebyl, jen dva mniši, z nichž jeden nám stále ukazoval, na co se podívat. Později zjišťujeme, že jsme viděli sochu jednoho z původních Buddhů ve zlatě. Opět jsme mu poděkovali a zašli na večeři do tradiční vývařovny, kam chodí místní z širokého okolí, ochutnali šanskou tradiční kuchyni a pak dlouho hledali místo, kde by nám udělali kávu. V Barmě moc kávu nepijí, podávají čaj, tak je to vždy trochu dobrodružství.

     Zítra musíme zjistit, odkud a kdy je možné se přepravit lodí do Baganu, abychom mohli trochu plánovat s časem. Nově se nám objevila možnost dostat se na jih, budeme muset přeletět letadlem, kde jsou prý krásné pláže. Tak uvidíme.  

Den sedmý

   
     Po tradiční místní snídani, smažené rýži se zeleninou, se loučíme se zlatým viklanem a vydáváme se na stanoviště nákladních vozidel. Nechtějí nás. Divíme se , proč? Od vůdce čínské, asi, skupiny se dozvídáme, že na voze jsou jen Barmánci. Pro cizince jsou nákladní auta jinde, jede jich tam vždy méně, aby se tolik netlačili. Nabízí nám, ať jedeme s jeho skupinou. Cesta dolů je již mnohem příjemnější než nahoru. Náklaďáky s lidským nákladem musí jet pomalu, jinak by to neubrzdily. Co nás překvapilo bylo to, že cena byla jednou taková. Tedy 10 USD. Hold, za „pohodlí“ se platí.

Když jsme sjeli do Kimpunu, hned nás odchytil nahaněč dopravní kanceláře a měli jsme štěstí, za hodinu nám jel autobus do Baga. Za dvě a půl hodiny jsme na místě. Bago je opět průjezdní město, hlučné a tradičně špinavé. Vystupujeme na hlavní ulici, říkají jí dálnice, která prochází centrem. Tak tady někde se máme ubytovat? Hned je u nás chlapík, vypadá jak indián a od té chvíle jsme mu tak říkali, a nabízí, že nás odveze na motorce do levného ubytování. Chvíli se vyptáváme, orientujeme, nikam nespěcháme, on se svým parťákem také ne, nevnucují se. Nabídka za 15 až 20 USD za noc s tím, že nás tam odvezou dnes zadarmo, když si v jejich kanceláři koupíme jízdenku, až pojedeme dál. Vidíme, že tady stejně pěšky nic nenajdeme, stejně budeme muset najímat nějaké přibližovadlo, tak do toho jdeme.

     Nasedáme každý na jednu motorku, Martince indián galantně vezme batoh a dá si ho před sebe, na mě kašlou, jedu s báglem na zádech, a odvezou nás kousek od bus station, na předměstí mezi domky. Je tu starší motel, po Angličanech, který musel být luxusní, protože má i bazén, nyní samozřejmě zašlý a nefunkční. Máme na výběr pokoj za 15 nebo bungalow za 20 USD. Volíme country a je to zase dobrá volba. Buddha je nám nakloňen. S indiánem se domlouváme, tedy hlavně Martinka, která fakt dobře komunikuje anglicky a ti chlapi na ní berou, že nás vyzvednou ve tři a uděláme okruh po těch nej místech a zítra budeme pokračovat. Pak přichází na řadu dojednávání ceny, ale pánové jsou opravdu slušní. Vysvětlují, že můžeme přispět vládě nebo jim. Když zaplatíme jenom jim, provezou nás tak, že nebudeme muset platit žádné vstupné. Trochu se zdráhám to přijmout, nemáme za potřebí dostat se zde do nějakých problémů, ale zase na druhou stranu, proč nepodpořit chudý a sužovaný Barmánský lid?          Vysprchujeme se a o půl hodiny později, než bylo domluveno, s jejich omluvou vyrážíme. Prý jsou velmi zaneprázdnění, prostě na roztrhání. Kousek nás popovezou, asi k jejich základně, a tam nám mění nabídku. Prý, jestli nám nebude vadit, že bychom jeli jen na jedné motorce? Všechno je tu prostě crazy! Motorka pod námi a buclatým řidičem, prý bratrem indiána (haha), sůpí, ale jede. Objeli jsme toho dost, i hlavní pagodu a obřího ležícího Buddhu, ale nejsme unešení. Je to tu mnohem víc zanedbanější, než v Yangonu. Taky jsme už přebuddhovaní. Tentokrát tedy měníme plán my a domlouváme, že zítra ráno budeme pokračovat do Mandalay na sever. Je to dlouhá cesta, bus jede v 9,00 a stojí nás 16 USD pro jednoho. Indián zařídil jízdenky a ráno pro nás přijede. Dojednáváme, že zbytek peněz za dnešek mu zaplatíme, až nás doveze na autobus. Chová se zdvořile a důvěryhodně. Zatím máme opravdu jen velmi dobrou zkušenost s místními lidmi. Všichni jsou uctiví, ne falešně, ale upřímně. Tedy, zítra v 7,00 snídaně.

     Wi-Fi tu není, tak snad zítra večer.

Den šestý

     Představte si, že brzy ráno čekáte před hotelem na taxi. Přijede a odsouhlasí, že je to vaše taxi. Začne nakládat vaše batohy a v tom přijede druhé, to správné taxi. Řidiči se chvilku dohadují a pak ten pravý v klidu odjede a ješte vám na cestu dá vodu a mandarinky.

     Představte si, že se ocitnete na ploše fotbalového hřiště. Nechte na ní najet desítky autobusů všech typů. Přidejte k tomu zhruba tisíc halekajících lidí s různými zavazadly. Mezitím ještě mnoho pickupů nakládajících právě dovezené zboží. Nikde žádný anglický nápis a vy máte jednu a půl hodiny do odjezdu směr Kinpun, kam má cesta trvat šest až sedm hodin.

     Představte si, že to zvládnete a jedete v docela slušném autobusu a těšíte se na přestávku někde v půli cesty, a když ta chvíle nastane, v klidu si jdete ven protáhnout kosti. Od mladého německého páru se dozvíte, že už jste ale v Kinpunu a odtud jezdí náklaďáky přímo ke Golden Rock, zlatému viklanu vysoko v horách, který drží rovnováhu jen díky Buddhovu vlasu. Je trochu divné, že v buse již nikdo není, jen vaše batohy. Necháte se tedy pickupem odvézt na stanoviště náklaďáků, jenž mají na korbě lavičky, jednu za druhou, ale všechny pro malé, asijské zadky. Posádka na jednu korbu naskládá asi 50 lidí a vyrazíte.

     Představte si, že na tomto povoze jedete asi tři čtvrtě hodiny serpentinami do neskutečného kopce, někdy i v úhlu 45 stupňů, šílenou rychlostí. Slunce praží a většina lidí na korbě ječí při každém klesání jako na horské dráze a mají z toho psinu. Vy a ještě pár vyděšených, kromě Martinky, vzýváte Buddhu a i všechny křesťanské svaté, ať už to proboha skončí. Někomu je špatně, stará paní v řadě před vámi kolabuje a při životě jí udržuje asi její syn, mnich, masáží akupresurních bodů. Nakonec jim pomůžete eukalyptovým olejíčkem a vše dopadne dobře, jste na místě, můžete sesednout.

     Představte si, že přímo na Golden Rock, posvátném poutním místě, stojí slušné ubytování i 150 USD na noc a Vám se podaří ho získat za 55 USD, ještě s úžasným výhledem do údolí.

Představte si, že jste nějaká velmi známá západní celebrita, kterou všichni znají a jste na místě, kde je těch vašich fanoušků asi 2000. Všichni vás neustále pozorují, smějí se na vás, tahají za ruce a chtějí se s vámi pořád fotit. Hlavně před viklanem, ale nemusí být, důležité je mít fotku s vámi.

     Představte si, že jdete po kolonádě lemované místními restauracemi, před kterými 18leté vyvolávačky svádí hlasitý boj o každého zákazníka a vy se necháte zlákat. Vnímáte, jakou poctou je pro podnik, že jíte právě u nich a jak tím pomůžete přilákat další zákazníky. Po celou dobu těchto představ bojujete se svým egem, které vůbec neví, co má s tímhle množstvím zájmu dělat.

     Představte si, že to není představa, ale skutečnost. Jsme na cestě za exotikou, ale dnes jsme exotičtí my. Bílých turistů je tu opravdu jen několik. S jednou bílou turistkou, trochu starší, než jsme my, jsme se potkali již v Yangonu. Cestuje sama, je Němka, jmenuje se Angelika a je prostě správná. Znovu jsme se potkali na Golden Rock a to už jsme si museli vyměnit e-mail, protože nic na cestě není náhoda.

     Zítra ráno si chceme přivstat na východ slunce a být u viklanu, až se do něj opřou první sluneční paprsky. Potom musíme absolvovat šílenou jízdu na korbě náklaďáku zase dolů, zpátky do Kinpunu a odtud busem do Baga. 

     Barma už nás přijala a my jí taky.