Den šestnáctý

     Na takovém cestování na člověka čekají stále nová překvapení. Včera jsem si liboval, jak se zatím nepotýkáme s žádnými zažívacími obtížemi. Dnes ráno jsem se probudil s žaludkem na vodě. Zvláštní je, že Martince nic není. Já se cítím, jako bych právě slezl z centrifugy na Matějské pouti. 

     Řidič do Pindayi je připravený, pucuje svoje auto. My pořád nevíme, jestli tento výlet bude stát za to, protože máme hodně málo informací a vlastně ani nevíme, jestli jsme rozuměli dobře názvu místa. Říkáme si, že také můžeme jet dvě a půl hodiny někam, kde nic nebude. Marťa sice našla v Lonely Planet, že v Pindayi jsou nějaké jeskyně, kde jsou stovky soch Buddhů, ale těch už jsme viděli dost. 

     V 8,00 vyjíždíme. Auto je luxusní. Má tak měkké pérování, že jízda po zdejších nerovných silnicích připomíná plavbu na rybářské bárce po rozbouřeném moři. Marťa se baví, jí prostě tyhle věci nevadí, ale já bych dal snad i 100 USD za jeden Kinedryl. Po půl hodině jízdy hrozí, že obsah žaludku  neudržím a přesedám si dopředu vedle řidiče. Je to mnohem lepší, snažím se spát. Moc to nejde. Stálé troubení, uhýbání, ze všech stran a připojujících se silnic najíždějící motorky, pickupy, náklaďáky, všechny plně naloženy lidským nákladem. Řidič nás informuje, že svátek pagody v Pindayi se koná jednou za rok, a že je to národní událost. Sjíždí se všichni ze širokého okolí, aby navštívili onu jeskyni a velký trh. 

     Po dvou a půl hodinách mého utrpení jsme na místě. Ve stráni nad vesnicí je vidět pagodu a vstup do jeskyně. Lidí jako na 1.máje v dobách největší slávy budovatelského nadšení v Čechách. Tak tohle nedám. Jsem jako opilý. Toxiny už zaplavily celé tělo. Ale jsme tu, tak se tam nějak musím vyplazit. Naštěstí, v poslední části výstupu je výtah. I tady se tlačí lidé. Spatřuji několik bělochů, jak jsou odstrkáváni a předbíháni. Všichni se tlačí, aby už byli nahoře. Všude je plno policistů a koordinátorů a snaží se tomu hemžení dát nějaký řád. Obsluha výtahu na nás ukazuje, ať jdeme dopředu. Předbíháme a ve výtahu je nás sedm bělochů. Nikoho dalšího k nám nepustí, zřejmě proto, abychom se nemačkali. Milé gesto, jen co si asi myslí místní?

     Stejným způsobem se protlačíme i do jeskyní, kde je to jako v mraveništi. Mokré krápníky jsou stírány věřícími, kteří si stékající vodou pomazávají hlavu a obličej. Jsou tu stovky Buddhů v různých velikostech, prostorné jeskynní haly i malé skuliny, ve kterých se lidé modlí nebo meditují. Všechno to vnímám jako ve snu, je zde dusné klima a těším se, až se dostanu na vzduch. Prodrat se ven je však horší, než dostat se dovnitř. Musíme překonat dav, který se tlačí proti nám. Na konci si připadám „vorvanej jak samice“ a Marťa si vesele poskakuje. Hrozně jí to baví. 

     Zkouším si dát colu, pro stabilizaci žaludku, moc to nepomáhá. Přejíždíme k tržišti, kde by se měl konat festival. Vypadá to, že kulturní vložka proběhla buď brzy ráno nebo bude až večer. Teď je tu jen prázdné improvizované podium z bambusů a povalující se poutníci. Vstupujeme do tržiště, kde Marťa objevuje nálevnu z alkoholem. Místní whisky a rum. Je mi už tak blbě, že se nechám  ukecat a objednávám dva dezinfekční panáky místní whisky. Dostaneme je oba společně v jednom pulitru. Usedáme na zem mezi místňáky, kteří pijí pivo a žvýkají betel. Jsme pro ně opět pozdvižení a nespouští z nás oči. Přináší na talíři něco k jídlu, je to vynikající, říká Marťa, ale já se na to nemůžu ani podívat. Když objednáváme whisky podruhé, jsou z toho dost překvapení. No, je opravdu silná. Já jako abstinent jsem opilý už po dvou douškách. 

     Rozhodujeme se, že se vrátíme. Projdeme část trhu, který nám připomíná otevření Matějské pouti a vracíme se k našemu řidiči, který parkuje na místním hřbitově mezi hroby. Cestu zpátky přetrpím s vypětím všech sil, ale přetrpím a nezvracím. Taky jsem nic nejedl a bojím se pít, tedy jsem dost dehydratovaný. V hotelu jsme po 16,00 a jak jsme, tak padáme na postele a okamžitě usínáme. Večer jde Marťa vyřizovat lístky na bus do Yangonu na zítra, já se snažím do sebe dostat hodně vody, abych si mohl vzít vnitřní dezinfekci. Za chvílí jde všechno ven, je mi trochu líp, ale stejně nic moc. Vypiju celou colu a znovu usínám. Zítra bude líp. 

Den patnáctý

     V šest ráno už to na kanále před hotelem žije. Nakládá se a vykládá zboží, hlavně ovoce a zelenina. Lidé pokřikují a snaží se přehlušit hluk motorů. Vstáváme brzy, abychom se stihli nasnídat a přesunout se pěšky na druhý konec vesnice do nového hotelu, kde nás má vyzvednout řidič na trip po Lake Inle. Snídaně trochu drhne, kluci nejsou ještě připraveni, ale po urgenci nám rychle snídani servírují. Stejně máme zpoždění. Do nového hotelu InleIn dorazíme v 8,00, což je akorát, abychom si odložili a zaplatili za pokoj. 

     Za chvíli je pro nás řidič, jenže není to řidič, který nás odveze. Je to řidič člunu! A tak s ním zase jdeme přes celou vesnici zpátky k přístavišti. Čeká na nás průvodce, který se představuje jako Ni Ni. Nasedáme do patnáctimetrového člunu, který máme jen pro sebe a odrážíme. Ještě je chladno a nad vodou obzvlášť. Ihned si všímáme, že voda je hodně čistá. Toto jezero je obrovské a je známé tím,  že rybáři zde jezdí na člunech tak, že stojí na zádi a pádlují nohou. Hned jak mezi ně připlouváme, jeden se předvádí a stojí jen na jedné noze, na druhé drží proutěný koš na chytání ryb. Samozřejmě, že chce peníze. Když člun začíná zpomalovat u dalšího, už se otáčím na řidiče a ukazuji, ať nahodí motory a jede dál. Kupodivu poslechne. 

     Náš průvodce je skvělý. My máme buď velké štěstí na lidi, se kterými se v Barmě setkáváme nebo jsou tu všichni takoví. Ni Ni je 37 let starý, nemá děti ani ženu. Byl mnichem v klášteře a vrátil se do světského života, ale může se opět kdykoli vrátit. Jeho projev je sympatický, není obtížný. Ukazuje nám, jak se na jezeře pěstuje zelenina na plovoucích ostrůvcích, které jsou přichyceny ke dnu dlouhými bambusovými tyčemi. Bahno z jezera je velmi úrodné a vidíme, jak ho na mělčinách nakládají na čluny a převáží na své vodní plantáže. S člunem zajíždíme přímo do vesnic mezi místní a nic nám není utajeno. Procházíme místním tržištěm, kde se prodávají výpěstky jen odsud. Navštívíme místní dílnu na zpracování stříbra, kde již po několik generací z vytěžené stříbrné rudy odlévají ingoty a ze stříbra tu vyrábí krásné šperky. V jiné vesnici jsme zase svědky zpracování lnu od stonku až po tkaní látek. Náš průvodce pochází z jedné vesnice na jezeru a patří ke kmeni Indo. Kde se objevíme, všude ho znají, máme tak možnost vidět o trochu víc. Na jezeře a v okolí je mnoho vesnic, různých kmenů, které zde žijí a pracují v míru. Každá vesnice musí mít školu a klášter. I když každý kmen mluví jiným jazykem, rozumí si. 

     Projíždíme až na opačnou stranu jezera, až na samý jeho konec, kde si člun razí cestu hladinou pokrytou vodními hyacinty. Je zde vesnice, kam se s cestovkou turista nedostane. Opravdová atmosféra života u jezera. Slunce žhne, je určitě přes 40 stupňů a my přicházíme mezi místní, do přístřešku, kde místní žena točí na hrnčířském kameni různé nádoby z hlíny. Díváme se a jsme úžaslí nad její zručností. Kolem nás se shromáždí také několik dětí a pozorují nás. Když jsme vyzváni naším průvodcem, zda si to nechceme zkusit, jdu na to. Mé dva výrobky asi neprodáme, ale žena je uctivě ukládá mezi své. Až odjedeme, určitě z nich udělá znovu hroudu hlíny a utočí něco pořádného, ale to gesto bylo milé. Děti dostávají obrázky Šmoulů a vydáváme se na cestu zpět. Obědváme v restauraci na vodě uprostřed jezera a pozorujeme dění. Romantika. Čekají nás další vesnice a průjezdy vodními ulicemi. Vjíždíme na řeku Inley, která přivádí vodu do jezera a vydáváme se proti proudu až k vesnici Indein. Je tu krásná pagoda, ale hlavně přes tisíc stup starých více jak 2000 let. Místo samo je klidné, takové rozjímací, i když z vesnice se bambusovým lesem nese hlasitá hudba s hlasitým předčítáním modliteb. 

     Poslední zastávkou je prastarý dřevěný klášter, opět někde uprostřed jezera. Jeho jméno by se dalo přeložit asi jako klášter skákavých koček. Prý je tu mniši cvičí. My jsme viděli jen roztomile se povalující kočičky, kterým se nijak skákat nechtělo. Při odchodu nám Ni Ni ukazuje u místní prodavačky právě upečené ryby, tady ulovené, a jestli nechceme ochutnat. Proč ne? Zveme ho k posezení s námi a usedáme pod strom. Říká, že jíst se má vždy pod stromem. K rybě si dáváme černou rýži, kterou si sypeme jemně rozemletými piniovými semínky. Jíme jako místní, tedy rukama a máme jejich sympatie. Okolo procházející starší turistka směrem k nám hodila odsuzující pohled a možná se za rohem musela vyzvracet. My se ale snažíme, pokud to není již opravdu odpuzující, poznat vše co nejvíc zblízka a máme úžasné zážitky. Barmánci jsou totiž velmi čistotní. Myjí se až třikrát denně, čehož jsme stále svědky. Prostě dodržují hygienu a po jídle jsme, až na jednu vyjímku, žádné problémy neměly. 

     Je čas vrátit se zpátky. Slunce začíná zapadat přes jezero je to ještě asi tři čtvrtě hodiny. Než dojedeme zpět do přístavu, je tma jako v ranci. Loučíme se a jsme zase plní zážitků a pocitů. Cestu do hotelu známe. Zítra znovu „do sedel“! Čeká na nás Pindaya a místní festival. Zatím jsme viděli jen auto, kterým pojedeme. Je to luxus, dokonce s tmavými skly. „Za ty prachy, no nekup to!“

Den čtrnáctý

     Cestování autobusy v Asii na krátké i dlouhé vzdálenosti je levné a pokud je trochu štěstí, může být i pohodlné. V Myanmaru jsou ale problém silnice. Je to prostě hrkačka i v dobře odpružených busech. Takový byl i náš dnešní přesun z Baganu k jezeru Inle. Navíc jsme cestu začali tím, že jsme byli všichni v autobuse svědky toho, jak se Číňanka s Číňanem dohadovali o místo, kdo z nich má lístek k oknu. Měla ho Číňanka. Barmský technický průvodce jednal s Číňanem, který byl neústupný, velmi dlouho korektně a zdvořile. Nakonec se mu  ho podařilo přemluvit, aby si přesedl na jiné místo, blíž k televizi, což se mu asi zalíbilo víc, než okno. V tu chvíli začal celý autobus tleskat. Číňanovi se to nelíbilo, začal něco promlouvat k nám, pasažérům, ale jak ho všichni za jeho chování odsuzovali, někdo vykřikl „šadap!“ A hned se přidali i další, i Marťa křičela, a to se opakovalo tak dlouho, až zmlknul. To zase začali tleskat Barmánci nám, bílým turistům. Prostě i v autobuse se dají zažít zajímavé chvilky, třeba jak místní vedle vás zvrací.

     Cesta byla dlouhá, po velmi špatných silnicích, ale nejhorší byl přejezd přes hory. Úzké, stále se kroutící a stoupající silnička s příkrými srázy do údolí, kdy cestující má pocit, že se ten velký autobus s míjejícími nákladními vozy musí pokaždé srazit. Nebylo to vůbec příjemné. 

     Když přijedeme po deseti hodinách k jezeru, do vesnice Nyaungswe, musíme každý zaplatit 10 USD pro vstup do oblastí na jezeře. Hned se orientujeme, Marti Lonely Planet je skvělý, a odmítáme taxi. Do hotelu to máme pěšky jen kousek. Nacházíme ho rychle. Je přímo u kanálu, odkud odjíždí čluny na trip po jezeře a vesnicích. Hotel není nic moc ve srovnání s tím, kde jsme bydleli před tím, ale jsme rádi, že teď už nemusíme nic hledat. Pokoj nás stojí 25 USD a teče tu teplá voda. Dokonce i signál wi-fi je tu dobrý. 

     Hážeme batohy na postel a vyrážíme na první obhlídku. Marťa má v záloze hotýlek na druhé straně vesnice, který vytipovala již v Baganu, a který jí zaujal svými bungalovy a tím, že je zase trochu stranou toho všeho hemžení. Jdeme se tam podívat a moc se nám líbí. Krásný pokoj s bambu obložením, verandička, příjemné prostředí. Tohle si můžeme dopřát i za 30 USD, které za pokoj chtějí a hned si ho zamlouváme na zítřek. Mladý recepční nám podává spoustu informací a tak se domlouváme, že hned zítra po snídani se přesuneme sem. Bude tu na nás čekat průvodce na celodenní trip po jezeře a okolí a bude nás to stát každého 15 USD. Navíc nám upřesňuje informace o  významné březnové události v Pindayi, což je asi dvě a půl hodiny autem, jenž jsme dostali již od místních lidí v Baganu. Koná se tam pozítří slavnost a tradiční trhy a sjíždí se tam lidé z různých kmenů, především Donatové. Nevíme, co si pod tím máme představit, ale přitahuje nás to, že o tom turisté příliš nevědí, a proto toto místo nenavštěvují. Cesta tam a zpátky by nás stála 50 USD.

     Opět musíme plánovat další průběh naší cesty. Dáváme si výborný jahodový fresh a děláme časový rozvrh. Všechna významná místa jsme už viděli, mohli bychom se již odtud vydat prozkoumávat bílé písčité pláže na jihu, nebo to risknout a navštívit ony místní slavnosti. Je to těžké rozhodování, každé odbočení z hlavních tahů může znamenat i to, že někde zůstaneme, protože prostě nebude žádný spoj zpět. Nakonec u večeře uzavíráme tím, že tahle událost by mohla být právě tím zajímavým kulturním zakončením cestování po Barmě, než pojedeme k moři. Zítra tedy jezero, pozítří slavnost v Pindayi, pak jeden den prozkoumat okolí Nyaungswe na kolech a večer na noční bus do Yangonu, kde bychom měli ráno navazovat na další bus do Patheinu, což je již kousek od těch bílých pláží na jihu. Uvidíme, jaká další překvapení nás čekají a jaká rozhodnutí budeme muset ještě operativně udělat. Nyní máme alespoň na tři dny jasno. 

   

Den třináctý

     Ráno jsme připravení na čas. Překvapením je, když pán z cestovky osobně přišel za námi, aby si upřesnil, kam chceme jet a jakou letenku potřebujeme. Znovu s Marťou probírá varianty a je vidět, že si rozumí. Na dnešním výletě se nemáme prý ničeho obávat, má svého řidiče stále na telefonu, tak kdyby něco bylo, jsme ve spojení. 

     V minivanu s námi jedou ještě tři mladí lidé, tak nějak se sešli, neznají se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u venkovské výrobny palmového cukru a pálenky, které říkají Barmská whisky. Ochutnáváme a je opravdu lahodná. Voní jako whisky, ale je mnohem jemnější, přestože má 40 procent. Musím si koupit cukrátka z palmového cukru, míchaná z kokosem, dieta se tady držet nedá. Jsou tak dobrá, že je mlsá i Martinka, která jinak sladké nemusí. 

     Projíždíme kolem vesnic, kde v prachu stojí chýše z palmových větví. Všude na nás mávají děti i dospělí. Musí tu být těžký život. Průměrný denní výdělek je prý cca 3 USD, je tedy jasné, že tihle lidé mají mnohem méně. Asi po hodině přijíždíme pod horu Popa. Je to impozantní místo. Z krajiny tu vystupuje sloupová hora, na jejímž vrcholu je pagoda. Vyznačuje se tím, že jsou zde zpodobnění v životní velikosti Natové, je jich myslím 37, což jsou ochranní zlí duchové. Všichni s nimi chtějí být za dobře, a tak je uctívají. Hora je navíc plná opic, které se potulují mezi návštěvníky a občas provedou nějakou lumpárničku. Výstup je náročný, po strmém schodišti a trvá asi půl hodiny. Nesl jsem v ruce láhev s vodou a najednou mě za ní někdo zatahal. Myslel jsem, že je to nějaké dítě, otočím se, ale v tom už mi opice láhev vytrhla a hbitě prokousla. Vytékající pramínek lemtala a rozlévala kolem. Všiml si toho další opičák, prvního zahnal a kořist byla jeho. 

     Z hory se vracíme kolem 15,00, poobědváme lehký oběd, který měl tři chody, což nebylo možné sníst a odplazíme se na pokoj. Jít spát je škoda, když už zítra Bagan opouštíme. Půjčujeme si tedy znovu motorky, které už mezitím Marťa usmlouvala pro každého za 5 USD. Objíždíme již známá místa, vracíme se znovu na vysokou pagodu, odkud je výhled do celého okolí a fotíme. Ještě za světla přijíždíme do naší cestovky zaplatit dopravu. Nejdražší je letenka z Yangonu do Bangkoku, která nás stojí každého 145 USD, a to s Air Asia, které bývají nejlevnější. Zítra se přesouváme 10 hodin busem k jezeru Inle, jízdné je 11 USD. Pán nám ještě doporučuje, kde se tam ubytovat a jeho syn, starý jako Ondra, syn Martinky, nám bookuje první noc. 

     V cestovce strávíme přes hodinu. Znovu je to neopakovatelné setkání a vzájemně jsme se tak sblížili. Paní v průběhu rozhovoru odběhne a za chvíli se vrátí s dárkem pro Martinku. Dává jí hezké pantofle – žabky neboli vietnamky. Dozvídáme se, že pán je stejně starý jako my, a že je dokonce narozený jen o šest dní později, než Marťa. Komentuje to tím, že jsou stejné znamení a proto si tak vzájemně rozumí. Chceme se vyfotit, abychom jim společné foto poslali, až se vrátíme domů. Jsou nadšení. V tu chvíli v celém Baganu zhasla světla. Restaurace pomalu nahazují generátory, ale v naší cestovce je na focení šero. Domlouváme se, že tedy přijedeme později, až znovu spustí elektřinu. Zajdeme mezi tím do místní cukrárničky na jahodový shake a za 15 minut už se zase svítí. Fotíme se a i já dostávám teď stejný dárek. Je to dojemná chvíle pro všechny. Srdečně se loučíme a ponecháváme si tuhle barmskou rodinu hluboko v srdci.

Den dvanáctý

     Konečně si trochu přispíme. Vstáváme až v 7,00 a jdeme na snídani. Po snídani se rozhodujeme mezi koly a elektromotorkami. Nemáme moc důvěru, jak dlouho vydrží baterie, ale chlápek s kozí bradkou, který je půjčuje tvrdí, že vydrží na 30 km, a že pokud nám baterie někde dojde, zadarmo pro nás přijede s novou. Stále jsem sice pochyboval, ale tahle informace rozhodla. Moto nám půjčil za 8 USD na den pro jednoho. Tedy, vzhůru na Bagan! 

     Old Bagan, jak se tahle area jmenuje, je rozsáhlá planina plná pagod všech velikostí a typů. Trochu to připomíná Ankor Wat v Kambodži, ale přeci je to jiné. Na kole by to bylo v tom vedru utrpení, i když je to rovina, protože příjezdové cesty ke vzdálenějším stavbám jsou jemný písek a vyjeté koleje. Jízdu na motorkách si prostě užíváme a libujeme si, že jsme se správně rozhodli. U jedné z prvních pagod potkáváme Ralfa se ženou, bydlí trochu blíž než my, tak si půjčili kola. Když viděli naše stroje, zítra si je prý taky půjčí. 

     Pokračujeme v prozkoumávání odlehlých míst, ale i těch hlavních, nejvíce navštěvovaných, kam přijíždí autobusy a minivany s místními poutníky. Navazujeme rozhovory, zdravíme se a pořád odpovídáme na usměvavé mávání. Barmánci prostě dávají najevo, že jste v jejich zemi vítáni. 

     Po poledni, kdy je už opravdu hodně teplo, parkujeme u restaurace stranou všeho dění. Je to taková chýše, ale určitě tu najdeme tu pravou šanskou kuchyni. A taky, že ano! Nacpeme se tak, že usnu u stolu. Jsme z toho vedra zcela vyčerpaní a rozhodujeme se, že se vrátíme do hotelu, dáme sprchu, chvíli odpočinem pod klimatizací a až teplota klesne, vyrazíme znovu. Mezi tím nám alespoň dobijí baterie na motorkách, i když to není vůbec třeba. Máme stále plno. 

     Naproti našemu hotelu si objednáme kávu. Vždy byl problém dostat černou, ale tady nám přináší dvě konvičky černé, presované kávy. Marťa je u vytržení a po dohodě si jednu konvičku bere do hotelu, aby mohla popíjet večer na verandě. 

     Po kávě stejně na chvíli usneme a znovu vyrážíme až po 17,00. Teplota konečně klesla pod 30 stupňů a my znovu objevujeme nové a nové pagody. Návštěvníků výrazně ubylo a tak jsme někde zcela sami. Ze silnice si všimnu jedné velké, na které sedí lidé. Pozorují západ slunce. My už to nestihneme, ale stejně si na ní vylezeme, ale není to moc bezpečné. Hodně prudké schodiště, žádné zábradlí, ale rozhled je odtud na celou planinu. V dálce je  vidět obrovská zlatá paya, která se teď stává naším posledním cílem. Usedáme na motorky a vydáváme se tím směrem. Když dorazíme, zjišťujeme, že že je asi jen kilometr od našeho hotelu. Nyní, když je tma, je nasvícená. Vnitřní oblast září zlatem, voní zde vonné tyčinky, hoří svíčky. Překrásná atmosféra, ve které se dlouho opájíme tou nádherou. 

     Znovu se zastavujeme v malé rodinné cestovce, kde ladíme zítřek a další plán cesty. Ráno v 9,00 nás vyzvednou na trip na horu Popa. Jsme vyčerpaní, ale plní dojmů, které se nedají popsat. To se prostě musí zažít.

Den jedenáctý

     Brzy ráno je docela chladno. Do přístavu nás odváží hotelové taxi. Je to pohoda po včerejším natřásání. Ještě je tma. V Barmě se v tuto dobu rozednívá po šesté a slunce zapadá kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že pouliční osvětlení moc nefrčí, je večer klid. 

     Na lodi jsme mezi prvními, sedadla nejsou na místenky, volíme tedy místo na horní palubě pod stříškou. Jsou tu proutěná křesílka v řadách před zábradlím, aby měl cestovatel pěkný výhled na okolí řeky Irrawaddi. V podpalubí jsou aerodynamická sklopná sedadla jako v autobuse, zde je možné se ukrýt před sluncem nebo před zimou a zdřímnout si. Podává se lehká snídaně i oběd. Cestování lodí je tedy velice příjemné a je možné to mít ještě příjemnější. O 20 USD dražší, ale pomalejší loď, nabízí i vlastní kajutu s WC. 

     Cestovatelé jako my se schází a vypadá to na dobrou společnost, do té doby, než do přístavu dorazil bus s Francouzskými turisty, důchodci. Nosiči jim přenáší zavazadla, francouzština je najednou všude. Vedle nás sedí Německý pár v našem věku, pán je velmi komunikativní a cestují stejným způsobem jako my. Jmenuje se Ralf a během cesty probíráme různé varianty cestování po Barmě. Tedy hlavně Marťa, já to nechytám. Z Lonely Planet znám jen obálku. No ale informací si tihle dva vyměnili velmi. Na tomhle druhu cestování je právě toto setkávání to koření. Lidé z různých zemí se k sobě přibližují, protože je spojuje stejný zájem a vždy je co sdělit. 

     Organizovaní Francouzi, tedy spíš několik Francouzek, když ještě slunce nemělo takovou sílu, zalezlo do podpalubí a tam pospávali. Křesílka na palubě byla obsazená těmi, kteří v nich seděli od vyplutí. Jen se oteplilo, báby se vyhrnuly a čekaly, jak se někdo zvedne. Samozřejmě, že si každý své místo držel. Když jsme se s Marťou vzdálili, jedna z nich vzala naše věci z křesílka a dala je na zem a usadila se. Tak to bylo něco na mě! Svá místa jsme ubránili, ale do konce plavby už jsme museli být ve střehu, jak se tyhle dámy chovaly bezohledně vůči ostatním. Přitom v podpalubí bylo místa dost a když se otevřela velká okna, bylo to téměř jako na palubě. Prostě, od této chvíle už nikdo z horní paluby nešel raději ani na záchod. 

     Do cíle připlouváme kolem 16,00 a snažíme se být první na souši, což se nám podaří. Z přístaviště jezdí jen koňské bryčky, tak hned domlouváme cenu a jedeme do hotelu, který Martinka na lodi už vytipovala. Hrkání na bryčce je zážitek, měli jsme co dělat, abychom nevypadli. Do oblasti Baganu se musí zaplatit vstupné 20 USD na osobu a u pagod vstupenky často kontrolují. Kluci na bryčce hotel najdou bez problémů. Je stranou rušné hlavní ulice, skládá se z bungalovů s teakovou podlahou a prostorných pokojů, každý bungalow má svojí verandičku. Teplá voda i klimatizace, snídaně se podává na společné verandě. Luxus za 35 USD za pokoj pro dva. Máme zase štěstí a volný pokoj bereme okamžitě. 

     Večer navštívíme vyhlášenou Indickou restauraci Aroma II, o které se píše v Lonely Planet už od roku 2005 a neskutečně uspokojujeme svoje chuťové pohárky, ale vlastně všechny naše smysly. Po cestě zpátky navštívíme ještě malou rodinou cestovku, kde objednáváme na pozítří trip na 50 km vzdálenou horu Popa, která je jedním z významných poutních míst. Majitel je chodící encyklopedie Myanmaru ohledně různých způsobů cestování, co kam jede nebo letí a za kolik. To je něco pro Marťu, která ho vytěžuje přes hodinu. Celá rodina je u toho a plánujeme a moc se všichni smějeme, jak to má ten člověk všechno v hlavě. Tak moc nás svým přístupem potěšili, že se rozhodujeme, že vše, co budeme potřebovat pro další přesuny, o kterých už víme, zajistíme u něho, včetně letenky do Bangkoku. V blízké cukrárně kupuji tři krásné kusy dortů, moje mamča by se tady rozplývala, a přinášíme jim je jako prezent za jejich ochotu. Ty dorty jsou lahodné a tak levné, že když jdeme okolo, musím mít zavřené oči. 

     Zítra se vrhneme na starý Bagan. V hotelu půjčují kola i elektromotorky. Pán z cestovky říkal, že na kole to za jeden den nezvládneme, tak uvidíme ráno, jak se budeme cítit. 

   
   

Obrázky z Barmy