Den devatenáctý

     Dnes hledáme wi-fi připojení. Nikde nic nefunguje. Musíme si půjčit kola a vydat se několik kilometrů do vzdálené vesnice, kde je prý kavárnička, kde mají wi-fi. Tuto zprávu již píši na připojení, ale další reporty budou komplikovanější a budu mít zpoždění. Ale budeme se snažit nezklamat věrné čtenáře. Má to jednu výhodu, že budu mít čas probrat fotky a zase nějaké přidat.

Den osmnáctý

     První taxikář, který se na mě podíval, byl můj. Ukazuji mu lístek a on špatnou angličtinou říká, že ví, kam. Ještě něco žvatlá o beach, ale tomu nerozumím a ani Martina. On toho napovídá tolik, že vidím, jak jí znejišťuje a začíná se rozhlížet po někom jiném. Taxikář nás vede k autu,  domlouváme, že nás odveze za 10 USD. V taxi však za  volantem spí řidič. Aha, tak tohle byl jen nahaněč? Něco si mezi sebou dlouze diskutují, až to Marťa nevydrží a říká, že spěcháme. Řidič vyráží jak o život. Ranní Yangon je naštěstí průjezdný, takže nikde nestojíme. Přesun jsme tou šílenou jízdou zvládli za 25 minut. Uf!

     Je tma, po dešti, mlha jako nad Temží. Jsme na nějaké křižovatce, kde jsou kola, motorky, lidé. Snad se tu nestala nějaká nehoda? Prý jsme na bus station. Nevěřícně se rozhlížíme, nic nevidíme, chceme ať jede dál. Přejede na druhou stranu křižovatky a naše taxi najednou obklopí snad deset lidí. Něco vykřikují, strkají ruce dovnitř, taxikář jednomu dává bankovku. Stále na nás doráží, ptáme se, co se děje, ale taxikář umí anglicky jako já italsky. Je to hodně nepříjemná chvilka, jak z dobrodružného filmu. Zase nám říká, že už jsme na místě. Marťa mu důrazně přikáže, ať zavře okna. Jak nerozumí, tak nás alespoň uzamkne ve voze. Já mu znovu artikulovaně a jasně sděluji: „GO TO BUS STATION!“ Zase kousek popojede a nejednou je na sedadle vedle něj jeden z těch mladíků a ukazuje mu, kam má jet. Opravdu vjíždíme do nádraží až před kóji, kde máme odjezd. Platíme a s úsměvy se loučíme! Tak to mě poser! Málem jsem se vyděsil!

     Protože máme hodinu a půl do odjezdu, pozoruji a dělám si představu, co se to vlastně dělo. Můj dojem z toho je, že některá taxi musí zaplatit za vjezd do nádraží. Proto vysazují cizince před, kde se jim hned nabízí nosiči nebo rikšové, kteří je za bakšiš popovezou ten kousek k jejich autobusu. Nebylo v tom  nic zlého, jen bitva o zákazníka. Neznalého poměrů, jako jsme byli my, to může pěkně ztraumatizovat. Ještě ta tma a mlha...

     Odjíždíme již zcela normálním rozhrkaným autobusem, který je naplněn tak, že i v prostřední uličce sedí lidé. Silnice až do Patheinu není tak špatná, na místní poměry, přesto chlapeček sedící za Marťou a od výjezdu se ládující křupkami, vesele zvrací do pytlíku. Tohle Marťa nemusí, já tedy také ne, tak odvádím její pozornost otázkami na hrochy. Zabírá to, naše blicí pytlíky použijeme na balení. 

     Po cestě nám praskne pneumatika, na zastávce do sebe dostaneme kousek melouna a za Patheinem už v autobuse zůstávají jen cestující do vesnice „na konci světa“ Ngwe Saung. Tenhle skoro dvouhodinový úsek byl nejhorší. Horší než přejezd hor k jezeru Inle, horší než cesta na náklaďácích ke Golden Rock. Uzoučká asfaltka, stále se klikatící a klesající a stoupající a klesající dolů k pobřeží. Nekonečné! Musím mít zavřené oči, protože na čem pohled spočine, to mizí zcela nepředpokládaným směrem. Kdo trpí kinetózou, jako já, měl by mít Kinedryl. Já ho nemám, tak trpím. Zvracet nemám co, nepiji, nejím. I pro Marťu je to po tom celonočním hrkání náročné. Když sjedeme až dolů, tentokrát vylézáme jako poslední. Připravení „bajkeři“ nás na motorkách za dvacku odvezou kamkoli. Marťa ví! Až na konec resortů. 

     Ubytování zde není levné. Jenže my jsme ušetřili minimálně 300 USD za letenky a navíc, teď již nechceme šetřit. Chceme si to fakt užít! I kdybychom měli dát 50 USD za noc, tak za 8 nocí je to 400 USD, to je 8000,- Kč za 8 nocí v luxusním bungalovu na pláži, se snídaní. V pokoji je dvoupostel, postel, lednice, TV, air, koupelna dokonce s vanou. Má asi 6x6 m a má verandu asi 3x4m. Skrz palmy a fíkusy koukáme na moře. Bereme to za 45 USD na dvě noci. Ráno si půjčíme kola a projedeme další resorty a uvidíme, jak se ceny mají. Teď je nám blaze. Pláže prázdné, díváme se z verandy na ostrov milenců a čekáme až v 18,00 zapnou generátory. Přes den elektřina není. WiFi také ne. Snad ve vedlejším hotelu, kam se večer chystáme. Jo, a jídlo? Fantazie. Už máme objednaného kraba, hned jak ho rybáři přivezou. Za 80,- Kč. Dochází mi baterie v notebooku. Půjdu zkontrolovat Martinku, asi mi usnula pod palmovým slunečníkem na pláži. 

Den sedmnáctý

     Opět se ukázalo, že nás Buddha na cestách opatruje. Dnešní den máme bez zvláštního plánu. Chtěli jsme si půjčit kola a projet se po okolí, ale teď se nám do toho nechce. Večer v 18,00 nás má vyzvednout pickup u hotelu a odvézt na sleeping bus do Yangonu. Měli bychom tam dorazit kolem 5,00 ráno. Dále chceme pokračovat na jih, do oblasti Silver beach, což jsou prý krásné dlouhé bílé pláže, které pro svojí obtížnou dostupnost jsou téměř prázdné, přestože je tu několik resortů. Marťa má tohle už dávno zmapované a včera večer si ještě od jednoho Angličana půjčila nový Lonely Planet a načerpala další informace. Koordinuje stále naší cestu, operativně podle toho, kde zrovna jsme a co je možné. Její výstupy jsou vždy dokonalé, vždy jdeme na jisto a líbí se nám tam. 

     Já jsem po probuzení jako v kocovině. Že by ta místní whisky? Po snídani, kdy jím raději jen ovoce a suchý toust, si jdu ještě lehnout. Marťa se vydává sama do tržiště, podívat se po nějakých drobnostech. Mě je fajn v posteli a jsem rád, že teď nikam nemusíme. Dnešek se hodlám hodně šetřit. Do 12,00 musíme opustit pokoj, mezitím se Martinka vrátí a radostně mává dalším lístkem na autobus. Prostě někde vykomunikovala spoj z Yangonu do Ngwe Saung na 7,00 ráno za 22 USD pro jednoho. Páni! Vůbec se nebudeme muset v Yangonu zdržovat a rovnou budeme pokračovat na ty vytoužené pláže! Jediný zádrhel je v tom, že autobus do Yangonu přijede na nádraží na jedné straně hlavního města a ten do Ngwe Saung jede z druhého nádraží, které je na opačné straně. Teoreticky máme dvě hodiny, taxikem bychom to měli v ranním provozu zvládnout. Z náhlého  návalu radosti se mi udělá dobře a jsem svolný se jít projít a možná dát nějaký lehoučký oběd. Je po poledni, míříme k lodnímu kanálu a tam potkáváme našeho včerejšího průvodce. Zdravíme se jako staří známí, nejsme tu přeci žádní nováčci. 

     Martinka si dává ananasové kari, zkouším jahodový koktejl, ale necítím, že by mi to udělalo dobře. Zato pokukuji po tom kari. Je to jídlo plné čerstvé zeleniny a ananasu, s kešu oříšky a rozinkami. Barvami to jen hraje a moje tělo říká, že by si dalo říci. Objednávám i pro sebe a neudělal jsem chybu. Cítím, jak mi to vrací sílu. Dnes už žádné vylomeniny, vrátíme se do hotelu, kde budeme zavodňovat v blízkosti WC a čekat na odvoz. Ubytování v hotelu InleIn byla také Martinky dokonalá volba. Je zde útulný, krytý amfiteátr, rákosová křesílka, palmové obložení a nikdo. Jen sedíme, plánujeme, Lonely Planet jako slabikář.

     Před šestou jsme v plné polní připraveni před hotelem. Autobus má jet v 18,30. V 18,20 nás ještě nikdo nevyzvedl. Po dotazu nás majitelka hotelu uklidňuje, že je vše v pořádku, ať jsme klidní. Tak dobře! V hlavě mi běží všechny crazy scenáře, přesto nakonec v 18,25 přijíždí pickup. Je to půlka motorky na kterou je dozadu přivařený takový velký tuktuk. K autobusu nás na něm nakonec přiveze šest i z bagáží. Barma je bláznivá, jak říkala Angelika, kterou jsme potkali na Golden Rock.

     Barmský sleeping bus je de luxe. Od běžného busu je to rozdíl jako economy a bussines class v letadle. Uvnitř na jedné straně dvě široká, aerodynamická, polohovatelná sedadla, na druhé straně jen jedno sedadlo. Čistý  koberec, klimatizace, deky. To se nedá z Vietnamem srovnávat. Hned po vyjetí se roznáší večeře! Red Bull a krabička z buchtou a tvarohové trojhránky. Jsme u vytržení. Tohle přežiju! Uprostřed noci zastavujeme na odpočívadle, kde je velká jídelna. Uprostřed bufet jako na recepci, cestující si zde vybere, co chce jíst, kuchaři naloží. Objednal jsem klasiku smaženou rýži s kuřetem za 30 Kč. Všude čisto, žádné smrady. Tohle neumí Vietnam, Kambodža ani Laos. 

     Před pátou jsme v Yangonu. Čas je dobrý. Honem taxi. Naštěstí, taxikáři se na vás vrhnou hned, ještě máte jednu nohu v autobuse. Ale, to už je osmnáctý den, že?

     

   

Den šestnáctý

     Na takovém cestování na člověka čekají stále nová překvapení. Včera jsem si liboval, jak se zatím nepotýkáme s žádnými zažívacími obtížemi. Dnes ráno jsem se probudil s žaludkem na vodě. Zvláštní je, že Martince nic není. Já se cítím, jako bych právě slezl z centrifugy na Matějské pouti. 

     Řidič do Pindayi je připravený, pucuje svoje auto. My pořád nevíme, jestli tento výlet bude stát za to, protože máme hodně málo informací a vlastně ani nevíme, jestli jsme rozuměli dobře názvu místa. Říkáme si, že také můžeme jet dvě a půl hodiny někam, kde nic nebude. Marťa sice našla v Lonely Planet, že v Pindayi jsou nějaké jeskyně, kde jsou stovky soch Buddhů, ale těch už jsme viděli dost. 

     V 8,00 vyjíždíme. Auto je luxusní. Má tak měkké pérování, že jízda po zdejších nerovných silnicích připomíná plavbu na rybářské bárce po rozbouřeném moři. Marťa se baví, jí prostě tyhle věci nevadí, ale já bych dal snad i 100 USD za jeden Kinedryl. Po půl hodině jízdy hrozí, že obsah žaludku  neudržím a přesedám si dopředu vedle řidiče. Je to mnohem lepší, snažím se spát. Moc to nejde. Stálé troubení, uhýbání, ze všech stran a připojujících se silnic najíždějící motorky, pickupy, náklaďáky, všechny plně naloženy lidským nákladem. Řidič nás informuje, že svátek pagody v Pindayi se koná jednou za rok, a že je to národní událost. Sjíždí se všichni ze širokého okolí, aby navštívili onu jeskyni a velký trh. 

     Po dvou a půl hodinách mého utrpení jsme na místě. Ve stráni nad vesnicí je vidět pagodu a vstup do jeskyně. Lidí jako na 1.máje v dobách největší slávy budovatelského nadšení v Čechách. Tak tohle nedám. Jsem jako opilý. Toxiny už zaplavily celé tělo. Ale jsme tu, tak se tam nějak musím vyplazit. Naštěstí, v poslední části výstupu je výtah. I tady se tlačí lidé. Spatřuji několik bělochů, jak jsou odstrkáváni a předbíháni. Všichni se tlačí, aby už byli nahoře. Všude je plno policistů a koordinátorů a snaží se tomu hemžení dát nějaký řád. Obsluha výtahu na nás ukazuje, ať jdeme dopředu. Předbíháme a ve výtahu je nás sedm bělochů. Nikoho dalšího k nám nepustí, zřejmě proto, abychom se nemačkali. Milé gesto, jen co si asi myslí místní?

     Stejným způsobem se protlačíme i do jeskyní, kde je to jako v mraveništi. Mokré krápníky jsou stírány věřícími, kteří si stékající vodou pomazávají hlavu a obličej. Jsou tu stovky Buddhů v různých velikostech, prostorné jeskynní haly i malé skuliny, ve kterých se lidé modlí nebo meditují. Všechno to vnímám jako ve snu, je zde dusné klima a těším se, až se dostanu na vzduch. Prodrat se ven je však horší, než dostat se dovnitř. Musíme překonat dav, který se tlačí proti nám. Na konci si připadám „vorvanej jak samice“ a Marťa si vesele poskakuje. Hrozně jí to baví. 

     Zkouším si dát colu, pro stabilizaci žaludku, moc to nepomáhá. Přejíždíme k tržišti, kde by se měl konat festival. Vypadá to, že kulturní vložka proběhla buď brzy ráno nebo bude až večer. Teď je tu jen prázdné improvizované podium z bambusů a povalující se poutníci. Vstupujeme do tržiště, kde Marťa objevuje nálevnu z alkoholem. Místní whisky a rum. Je mi už tak blbě, že se nechám  ukecat a objednávám dva dezinfekční panáky místní whisky. Dostaneme je oba společně v jednom pulitru. Usedáme na zem mezi místňáky, kteří pijí pivo a žvýkají betel. Jsme pro ně opět pozdvižení a nespouští z nás oči. Přináší na talíři něco k jídlu, je to vynikající, říká Marťa, ale já se na to nemůžu ani podívat. Když objednáváme whisky podruhé, jsou z toho dost překvapení. No, je opravdu silná. Já jako abstinent jsem opilý už po dvou douškách. 

     Rozhodujeme se, že se vrátíme. Projdeme část trhu, který nám připomíná otevření Matějské pouti a vracíme se k našemu řidiči, který parkuje na místním hřbitově mezi hroby. Cestu zpátky přetrpím s vypětím všech sil, ale přetrpím a nezvracím. Taky jsem nic nejedl a bojím se pít, tedy jsem dost dehydratovaný. V hotelu jsme po 16,00 a jak jsme, tak padáme na postele a okamžitě usínáme. Večer jde Marťa vyřizovat lístky na bus do Yangonu na zítra, já se snažím do sebe dostat hodně vody, abych si mohl vzít vnitřní dezinfekci. Za chvílí jde všechno ven, je mi trochu líp, ale stejně nic moc. Vypiju celou colu a znovu usínám. Zítra bude líp. 

Den patnáctý

     V šest ráno už to na kanále před hotelem žije. Nakládá se a vykládá zboží, hlavně ovoce a zelenina. Lidé pokřikují a snaží se přehlušit hluk motorů. Vstáváme brzy, abychom se stihli nasnídat a přesunout se pěšky na druhý konec vesnice do nového hotelu, kde nás má vyzvednout řidič na trip po Lake Inle. Snídaně trochu drhne, kluci nejsou ještě připraveni, ale po urgenci nám rychle snídani servírují. Stejně máme zpoždění. Do nového hotelu InleIn dorazíme v 8,00, což je akorát, abychom si odložili a zaplatili za pokoj. 

     Za chvíli je pro nás řidič, jenže není to řidič, který nás odveze. Je to řidič člunu! A tak s ním zase jdeme přes celou vesnici zpátky k přístavišti. Čeká na nás průvodce, který se představuje jako Ni Ni. Nasedáme do patnáctimetrového člunu, který máme jen pro sebe a odrážíme. Ještě je chladno a nad vodou obzvlášť. Ihned si všímáme, že voda je hodně čistá. Toto jezero je obrovské a je známé tím,  že rybáři zde jezdí na člunech tak, že stojí na zádi a pádlují nohou. Hned jak mezi ně připlouváme, jeden se předvádí a stojí jen na jedné noze, na druhé drží proutěný koš na chytání ryb. Samozřejmě, že chce peníze. Když člun začíná zpomalovat u dalšího, už se otáčím na řidiče a ukazuji, ať nahodí motory a jede dál. Kupodivu poslechne. 

     Náš průvodce je skvělý. My máme buď velké štěstí na lidi, se kterými se v Barmě setkáváme nebo jsou tu všichni takoví. Ni Ni je 37 let starý, nemá děti ani ženu. Byl mnichem v klášteře a vrátil se do světského života, ale může se opět kdykoli vrátit. Jeho projev je sympatický, není obtížný. Ukazuje nám, jak se na jezeře pěstuje zelenina na plovoucích ostrůvcích, které jsou přichyceny ke dnu dlouhými bambusovými tyčemi. Bahno z jezera je velmi úrodné a vidíme, jak ho na mělčinách nakládají na čluny a převáží na své vodní plantáže. S člunem zajíždíme přímo do vesnic mezi místní a nic nám není utajeno. Procházíme místním tržištěm, kde se prodávají výpěstky jen odsud. Navštívíme místní dílnu na zpracování stříbra, kde již po několik generací z vytěžené stříbrné rudy odlévají ingoty a ze stříbra tu vyrábí krásné šperky. V jiné vesnici jsme zase svědky zpracování lnu od stonku až po tkaní látek. Náš průvodce pochází z jedné vesnice na jezeru a patří ke kmeni Indo. Kde se objevíme, všude ho znají, máme tak možnost vidět o trochu víc. Na jezeře a v okolí je mnoho vesnic, různých kmenů, které zde žijí a pracují v míru. Každá vesnice musí mít školu a klášter. I když každý kmen mluví jiným jazykem, rozumí si. 

     Projíždíme až na opačnou stranu jezera, až na samý jeho konec, kde si člun razí cestu hladinou pokrytou vodními hyacinty. Je zde vesnice, kam se s cestovkou turista nedostane. Opravdová atmosféra života u jezera. Slunce žhne, je určitě přes 40 stupňů a my přicházíme mezi místní, do přístřešku, kde místní žena točí na hrnčířském kameni různé nádoby z hlíny. Díváme se a jsme úžaslí nad její zručností. Kolem nás se shromáždí také několik dětí a pozorují nás. Když jsme vyzváni naším průvodcem, zda si to nechceme zkusit, jdu na to. Mé dva výrobky asi neprodáme, ale žena je uctivě ukládá mezi své. Až odjedeme, určitě z nich udělá znovu hroudu hlíny a utočí něco pořádného, ale to gesto bylo milé. Děti dostávají obrázky Šmoulů a vydáváme se na cestu zpět. Obědváme v restauraci na vodě uprostřed jezera a pozorujeme dění. Romantika. Čekají nás další vesnice a průjezdy vodními ulicemi. Vjíždíme na řeku Inley, která přivádí vodu do jezera a vydáváme se proti proudu až k vesnici Indein. Je tu krásná pagoda, ale hlavně přes tisíc stup starých více jak 2000 let. Místo samo je klidné, takové rozjímací, i když z vesnice se bambusovým lesem nese hlasitá hudba s hlasitým předčítáním modliteb. 

     Poslední zastávkou je prastarý dřevěný klášter, opět někde uprostřed jezera. Jeho jméno by se dalo přeložit asi jako klášter skákavých koček. Prý je tu mniši cvičí. My jsme viděli jen roztomile se povalující kočičky, kterým se nijak skákat nechtělo. Při odchodu nám Ni Ni ukazuje u místní prodavačky právě upečené ryby, tady ulovené, a jestli nechceme ochutnat. Proč ne? Zveme ho k posezení s námi a usedáme pod strom. Říká, že jíst se má vždy pod stromem. K rybě si dáváme černou rýži, kterou si sypeme jemně rozemletými piniovými semínky. Jíme jako místní, tedy rukama a máme jejich sympatie. Okolo procházející starší turistka směrem k nám hodila odsuzující pohled a možná se za rohem musela vyzvracet. My se ale snažíme, pokud to není již opravdu odpuzující, poznat vše co nejvíc zblízka a máme úžasné zážitky. Barmánci jsou totiž velmi čistotní. Myjí se až třikrát denně, čehož jsme stále svědky. Prostě dodržují hygienu a po jídle jsme, až na jednu vyjímku, žádné problémy neměly. 

     Je čas vrátit se zpátky. Slunce začíná zapadat přes jezero je to ještě asi tři čtvrtě hodiny. Než dojedeme zpět do přístavu, je tma jako v ranci. Loučíme se a jsme zase plní zážitků a pocitů. Cestu do hotelu známe. Zítra znovu „do sedel“! Čeká na nás Pindaya a místní festival. Zatím jsme viděli jen auto, kterým pojedeme. Je to luxus, dokonce s tmavými skly. „Za ty prachy, no nekup to!“

Den čtrnáctý

     Cestování autobusy v Asii na krátké i dlouhé vzdálenosti je levné a pokud je trochu štěstí, může být i pohodlné. V Myanmaru jsou ale problém silnice. Je to prostě hrkačka i v dobře odpružených busech. Takový byl i náš dnešní přesun z Baganu k jezeru Inle. Navíc jsme cestu začali tím, že jsme byli všichni v autobuse svědky toho, jak se Číňanka s Číňanem dohadovali o místo, kdo z nich má lístek k oknu. Měla ho Číňanka. Barmský technický průvodce jednal s Číňanem, který byl neústupný, velmi dlouho korektně a zdvořile. Nakonec se mu  ho podařilo přemluvit, aby si přesedl na jiné místo, blíž k televizi, což se mu asi zalíbilo víc, než okno. V tu chvíli začal celý autobus tleskat. Číňanovi se to nelíbilo, začal něco promlouvat k nám, pasažérům, ale jak ho všichni za jeho chování odsuzovali, někdo vykřikl „šadap!“ A hned se přidali i další, i Marťa křičela, a to se opakovalo tak dlouho, až zmlknul. To zase začali tleskat Barmánci nám, bílým turistům. Prostě i v autobuse se dají zažít zajímavé chvilky, třeba jak místní vedle vás zvrací.

     Cesta byla dlouhá, po velmi špatných silnicích, ale nejhorší byl přejezd přes hory. Úzké, stále se kroutící a stoupající silnička s příkrými srázy do údolí, kdy cestující má pocit, že se ten velký autobus s míjejícími nákladními vozy musí pokaždé srazit. Nebylo to vůbec příjemné. 

     Když přijedeme po deseti hodinách k jezeru, do vesnice Nyaungswe, musíme každý zaplatit 10 USD pro vstup do oblastí na jezeře. Hned se orientujeme, Marti Lonely Planet je skvělý, a odmítáme taxi. Do hotelu to máme pěšky jen kousek. Nacházíme ho rychle. Je přímo u kanálu, odkud odjíždí čluny na trip po jezeře a vesnicích. Hotel není nic moc ve srovnání s tím, kde jsme bydleli před tím, ale jsme rádi, že teď už nemusíme nic hledat. Pokoj nás stojí 25 USD a teče tu teplá voda. Dokonce i signál wi-fi je tu dobrý. 

     Hážeme batohy na postel a vyrážíme na první obhlídku. Marťa má v záloze hotýlek na druhé straně vesnice, který vytipovala již v Baganu, a který jí zaujal svými bungalovy a tím, že je zase trochu stranou toho všeho hemžení. Jdeme se tam podívat a moc se nám líbí. Krásný pokoj s bambu obložením, verandička, příjemné prostředí. Tohle si můžeme dopřát i za 30 USD, které za pokoj chtějí a hned si ho zamlouváme na zítřek. Mladý recepční nám podává spoustu informací a tak se domlouváme, že hned zítra po snídani se přesuneme sem. Bude tu na nás čekat průvodce na celodenní trip po jezeře a okolí a bude nás to stát každého 15 USD. Navíc nám upřesňuje informace o  významné březnové události v Pindayi, což je asi dvě a půl hodiny autem, jenž jsme dostali již od místních lidí v Baganu. Koná se tam pozítří slavnost a tradiční trhy a sjíždí se tam lidé z různých kmenů, především Donatové. Nevíme, co si pod tím máme představit, ale přitahuje nás to, že o tom turisté příliš nevědí, a proto toto místo nenavštěvují. Cesta tam a zpátky by nás stála 50 USD.

     Opět musíme plánovat další průběh naší cesty. Dáváme si výborný jahodový fresh a děláme časový rozvrh. Všechna významná místa jsme už viděli, mohli bychom se již odtud vydat prozkoumávat bílé písčité pláže na jihu, nebo to risknout a navštívit ony místní slavnosti. Je to těžké rozhodování, každé odbočení z hlavních tahů může znamenat i to, že někde zůstaneme, protože prostě nebude žádný spoj zpět. Nakonec u večeře uzavíráme tím, že tahle událost by mohla být právě tím zajímavým kulturním zakončením cestování po Barmě, než pojedeme k moři. Zítra tedy jezero, pozítří slavnost v Pindayi, pak jeden den prozkoumat okolí Nyaungswe na kolech a večer na noční bus do Yangonu, kde bychom měli ráno navazovat na další bus do Patheinu, což je již kousek od těch bílých pláží na jihu. Uvidíme, jaká další překvapení nás čekají a jaká rozhodnutí budeme muset ještě operativně udělat. Nyní máme alespoň na tři dny jasno. 

   

Den třináctý

     Ráno jsme připravení na čas. Překvapením je, když pán z cestovky osobně přišel za námi, aby si upřesnil, kam chceme jet a jakou letenku potřebujeme. Znovu s Marťou probírá varianty a je vidět, že si rozumí. Na dnešním výletě se nemáme prý ničeho obávat, má svého řidiče stále na telefonu, tak kdyby něco bylo, jsme ve spojení. 

     V minivanu s námi jedou ještě tři mladí lidé, tak nějak se sešli, neznají se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u venkovské výrobny palmového cukru a pálenky, které říkají Barmská whisky. Ochutnáváme a je opravdu lahodná. Voní jako whisky, ale je mnohem jemnější, přestože má 40 procent. Musím si koupit cukrátka z palmového cukru, míchaná z kokosem, dieta se tady držet nedá. Jsou tak dobrá, že je mlsá i Martinka, která jinak sladké nemusí. 

     Projíždíme kolem vesnic, kde v prachu stojí chýše z palmových větví. Všude na nás mávají děti i dospělí. Musí tu být těžký život. Průměrný denní výdělek je prý cca 3 USD, je tedy jasné, že tihle lidé mají mnohem méně. Asi po hodině přijíždíme pod horu Popa. Je to impozantní místo. Z krajiny tu vystupuje sloupová hora, na jejímž vrcholu je pagoda. Vyznačuje se tím, že jsou zde zpodobnění v životní velikosti Natové, je jich myslím 37, což jsou ochranní zlí duchové. Všichni s nimi chtějí být za dobře, a tak je uctívají. Hora je navíc plná opic, které se potulují mezi návštěvníky a občas provedou nějakou lumpárničku. Výstup je náročný, po strmém schodišti a trvá asi půl hodiny. Nesl jsem v ruce láhev s vodou a najednou mě za ní někdo zatahal. Myslel jsem, že je to nějaké dítě, otočím se, ale v tom už mi opice láhev vytrhla a hbitě prokousla. Vytékající pramínek lemtala a rozlévala kolem. Všiml si toho další opičák, prvního zahnal a kořist byla jeho. 

     Z hory se vracíme kolem 15,00, poobědváme lehký oběd, který měl tři chody, což nebylo možné sníst a odplazíme se na pokoj. Jít spát je škoda, když už zítra Bagan opouštíme. Půjčujeme si tedy znovu motorky, které už mezitím Marťa usmlouvala pro každého za 5 USD. Objíždíme již známá místa, vracíme se znovu na vysokou pagodu, odkud je výhled do celého okolí a fotíme. Ještě za světla přijíždíme do naší cestovky zaplatit dopravu. Nejdražší je letenka z Yangonu do Bangkoku, která nás stojí každého 145 USD, a to s Air Asia, které bývají nejlevnější. Zítra se přesouváme 10 hodin busem k jezeru Inle, jízdné je 11 USD. Pán nám ještě doporučuje, kde se tam ubytovat a jeho syn, starý jako Ondra, syn Martinky, nám bookuje první noc. 

     V cestovce strávíme přes hodinu. Znovu je to neopakovatelné setkání a vzájemně jsme se tak sblížili. Paní v průběhu rozhovoru odběhne a za chvíli se vrátí s dárkem pro Martinku. Dává jí hezké pantofle – žabky neboli vietnamky. Dozvídáme se, že pán je stejně starý jako my, a že je dokonce narozený jen o šest dní později, než Marťa. Komentuje to tím, že jsou stejné znamení a proto si tak vzájemně rozumí. Chceme se vyfotit, abychom jim společné foto poslali, až se vrátíme domů. Jsou nadšení. V tu chvíli v celém Baganu zhasla světla. Restaurace pomalu nahazují generátory, ale v naší cestovce je na focení šero. Domlouváme se, že tedy přijedeme později, až znovu spustí elektřinu. Zajdeme mezi tím do místní cukrárničky na jahodový shake a za 15 minut už se zase svítí. Fotíme se a i já dostávám teď stejný dárek. Je to dojemná chvíle pro všechny. Srdečně se loučíme a ponecháváme si tuhle barmskou rodinu hluboko v srdci.