Den neznámý

     Dorazili jsme do Bangkoku po celodenním cestování. Večeře, umýt a spát. V At Home se nemůžu připojit na lokální doménu cz. Nemůžeme si přečíst e-maily. V počítači se mi objevují Barmské klikyháky. Dneska toho už mám dost. Zítra se na to podívám. 

P.S. Martinka umí opravdu skoro všechno :-)

Den dvacátý první

Den dvacátý první

     Být v Bengálském zálivu a koupat se v Indickém oceánu nám po těch pár dnech stále připadá jako sen. Moře je zde velmi přívětivé a teplé. Každý den jsme svědky odlivu, kdy oceán ustoupí až o dvacet metrů a pláž se tak rozšíří o „písečnou dálnici“. Rovný, čistý a pevný písečný povrch, po kterém chodit, je jako procházet se po plyšové látce.

Tohoto pevného povrchu využívají motorkáři z vesnice a vozí místní turisty k ostrovu milenců, který je při odlivu s pevninou spojen písečnou dunou. Jakmile přijde příliv, běda tomu, kdo na ostrově zůstane. Moře se přelije přes dunu a hloubka je zde přes metr. I my jsme se již několikrát na ostrov vydali, ale neodhadli jsme rychlost, s jakou moře zaplavuje jedinou přístupovou cestu po souši. Je to ale vždy velmi příjemná procházka, ať je brzy ráno nebo večer před západem slunce.

     Na pláži je možné spatřit červené kraby, schovávající se do písečných děr jako ostražití vojáci Vietkongu. Oceán občas vyplaví zajímavé a cizokrajné ryby, z nichž jedinou, kterou jsem poznal, byla muréna. Vzhledem k tomu, že mořský život je zde velmi bohatý, je to znát i na jídelníčku. Ryby, krabi, langusty, krevety i mušle jsou běžně k mání v pobřežních restauracích. My zatím „ujíždíme“ na krevetách všech velikostí a v různých úpravách. Nejlepší jsou asi na grilu. Nutno říct, že kuchyně je tu výborná a velmi pestrá. Všechno je čerstvé a právě připraveno jen pro vás. Jíst na pláži při západu slunce v blízkost
burácejícího oceánu, nebýt zahlcen západní hudbou a hlukem překřikujících se turistů, být vtažen do poklidného tempa barmského života, to je balzám na nervy.

     Jednou jsme se vypravili na kolech do vesnice. Je to asi čtyři nebo pět kilometrů. Chtěli jsme hlavně zjistit, jestli je tu někde internet, koupit nějaké ovoce a tak. Lenošivému tělu se moc šlapat nechtělo, ale nakonec jsme dojeli. Ve vesnici se divili, že jsme přijeli na kolech až ze Silver Coast beach, turisté se tu nechávají vozit na motorkách. Když jsme se vraceli, mé kolo přestalo šlapat, a tak jsem šel asi jeden kilometr po svých. Už se také necháváme vozit na motorkách. Je tu univerzální cena, 1000 kiatů, což je 20,- Kč.

     Je zajímavé, pozorovat Barmánce, kteří tohle místo navštěvují. Přijíždí luxusními vozy, celé rodiny, a pronajmou si na pár dní bungalow. Potkáváme je jen na snídani, kde spořádají velké množství jídla. Jsou také milí a usměvaví, ale mají dost nadváhu. Během dne jen vidíme, jak je z restaurace zásobují jídlem. Tácy s talíři vrchovatě naloženými místními pokrmy. To je jejich představa blahobytu. A dokonce, i na tu snídani přijedou od bungalowu, sto metrů vzdáleného, autem.

I nám začíná hrozit nebezpečí, že tomuto životnímu stylu podlehneme. Moře s pláží máme před nosem, kuchyni sto metrů a pod palmami je takový příjemný chládek. Je namáhavé něco přes den udělat. Koupání tak do 10,00, pak na verandu a číst či psát nebo jen tak pozorovat dění kolem a rozjímat. Když se sluníčko přehoupne přes nadhlavník, teplota pomalu klesá. Znovu do moře, projít se po pláži, zajít na večeři. Večer si můžeme hrát karty a poslouchat meditační hudbu z mého mobilu. V šest je tma, spustí se elektřina a je možné dobít počítač a kameru. Nastrkáme vodu na mrazák, aby zase zítra co nejdéle vydržela studená.

Na tomto úžasném místě budeme ještě několik dní. Prostě jen tak budeme, spolu, bez starostí a povinností, užívat a sdílet to s místními lidmi, pro které je to normální. Když zafouká vítr, kolem nás padají kokosy jako jablka v Čechách na podzim. Kokosy jsou velké a spadnout na hlavu? To by nerozchodil ani Newton.

Při procházce po pláži jsme zažili jednu veselou příhodu. Dva mladíci nás požádali, zda bychom je nevyfotili, jak stojí v moři. Jeden z nich měl stříbrný fotoaparát na řemínku na zápěstí, druhý mi svěřil svůj mobil. Tály tam tak staticky, tak je pobízím, ať dělají nějaké pózy. Začali blbnout, ten s tím foťákem rozhodil ruce a šup! Aparát se smekl ze zápěstí a letí do moře. Moc to mladíka nevzrušilo, pózy a focení bylo nutno dokončit. Potom začalo velké hledání ve vlnách a nakonec se fotoaparát vynořil. Všichni se radujeme, byl vodotěsný.

Jiná veselá historka patří Martince. Četla si pod slunečníkem, sluneční brýle ala Naďa Urbánková. Tolik se začetla, že nevnímala změnu polohy slunce a když odpoledne přišla, měla krásně opálený obličej. Jen za brýlemi ne! Vypadala jako svářeč po celodenní šichtě či sova pálená.

26.3.2014 nám letí letadlo z Yangonu do Bangkoku. Ze Silver beach již máme koupený autobus za 9 USD. Mělo by nám to vyjít tak, že přijedeme na letiště včas. Mám silný pocit, že věrní čtenáři shovívavě prominou, že se odmlčím. Popisovat zahálčivý život mi nejde a asi to není ani morální. Pokud se náhodou dostanu k internetu, snad vložím ještě nějaké foto, ale spíš se ozveme až z Bangkoku.

Teď se budu oddávat pozorování mladíka, který přišel sklízet kokosy z palmy přímo před naším bungalowem. Vylezl na palmu jako opičák a po provaze spouští celé odseknuté trsy hladkých, zelených plodů. Jeden mi nabízí za 20,- Kč. Čerstvý ořech, to si nenechám ujít. Šikovně ho malou mačetou oseká, dole na plocho, aby stál, nahoře tak, aby vznikla jen malá dírka na vsunutí brčka. Čerstvá kokosová šťáva je skvělá, zcela jiná než u prodavačů kokosů u chrámů. Když šťávu vysajeme, já hodně, Marťa jen cucne, jdu do kuchyně poprosit, aby mi ořech rozsekli na půl a mohli jsme vydlabat dužninu. Ta je jako želé a vůbec nemá tu specifickou kokosovou chuť, kterou známe ze strouhaného kokosu. Vynikající!

„..a ještě jeden poznatek na závěr! Čerstvá šťáva z kokosového ořechu má překvapivě rychlý, projímavý účinek!“

To není konec! Martinka už od 12,00 kňučí, že má hlad. Nedivím se, když kolem nás pořád chodí obsluha s těmi táci žrádla. Narušují nám morálku. Přesně tohle jsem čekal, že jak se budeme rozlenošovat, přijdou chutě a naše těžce shozená kila se budou chtít vrátit. No nic, podlehl jsem. V naší milé restauraci nás vítal šéfkuchař a asi i majitel, pan Mjův. Při našem příjezdu Marťa neprozřetelně nahlédla do jídelního lístku a zaujalo jí, že podávají mořské kraby. Zrovna je ale neměli a tak slovo dalo slovo a pan Mjův slíbil, že hned jak nějaké uloví, tak nám řekne. Ten den nastal právě dnes. Nevíme, nikdy jsme to nejedli, stojí to 80,- Kč, necháme si je připravit dle doporučení šéfkuchaře. Mezitím rozdáme místním malým klukům hračky a obrázky. Pak je na stole. Koukáme na to jako prvňáčci na třídní paní učitelku a moc nevíme, co s tím. Nakonec zvítězí naše zvířeckost a klepeta začínají praskat. Je to neuvěřitelná piplačka, probojovat se ke kousku masa. Hladový fajnšmekr si to moc neužije. Všeho všudy masa jak na jednom malém kuřecím stehýnku, a to jen na té spodní části. Jsme šťastní, že tu kromě nás nikdo není, protože by se nám snad musel smát, jak vysrkáváme, loupeme, drtíme, pliveme skořápky a zoufale hltáme stroužky mrkve ve šťávě, s úmyslem se trochu zasytit. Po dlouhém boji má Marťa ještě větší hlad, ale šéfkuchař nám nabízí, že nám na večer připraví nějakou opravdovou Myanmarskou večeři. Domlouváme se na 18,00 a chystám se na placení se slovy, že je dobré, že jsme tento pokus udělali zde, kde za to nezaplatíme mailant a shodujeme se, že to byli asi poslední krabi v našem životě, že o tohle se klidně ochudíme, i když ty ždíbky masíčka byli opravdu dobré. Marťa mou úvahu zpochybní otázkou, kolik těch krabů vlastně bylo? Že by ta cena byla za každého? No, bylo jich asi šest. Představa, kolik by nás to stálo v Evropě mě trochu uklidní, když vytahuji peněženku. Ne! Vážně jen 80,- Kč. „Hey, mr. Mjův! Co bude dnes k večeři!“

P.S. Ta večeře byla opulentní. Nemohli jsme to dojíst, ale museli jsme, abychom neurazili. Večeřet po barmsku by se každý den nedalo. To, co nám Mjův připravil bylo Braun Curry. Krevety, rýže, brambory, polévka, s kuřecím a zeleninou, lehce nakyslá a pálivá, také mísa restované zeleniny a čerstvé zeleniny. Jídlo pikantně kořeněné, no najedli by se z toho čtyři. 

Den dvacátý - obrázky

Příprava palmového cukru

Zlatá paya v Baganu

Chlapeček na hoře Popa se nás trochu bál

Tenhle opičák na hoře Popa se nechtěl fotit

Elektromotorky-zvládli jsme na nich to, co na kolech trvá tři dny

Venkov

 Vyhlídka na velké pagodě v Baganu

Západ slunce nad Baganem

Rodinná cestovka, skvělí lidé

Rybář na jezeře Inle mi pózuje v klasickém postoji pro turisty

Život na jezeře Inle

Na trhu mají vše

Hrnčířka v oblasti Inle si s tím neví rady, i když dělá krásné věci

Musíš takhle!

Oblast Inle Lake

Oblast Inle Lake

Na řece Inley - umýt a spát, děcka!!

Náš průvodce Ni Ni, alespoň takhle se to vyslovovalo

Všude samé pagody a stupy

Perla Ngwe Suang

"Fakt dělám, co můžu, abych to odeslal!"

Den devatenáctý

     Dnes hledáme wi-fi připojení. Nikde nic nefunguje. Musíme si půjčit kola a vydat se několik kilometrů do vzdálené vesnice, kde je prý kavárnička, kde mají wi-fi. Tuto zprávu již píši na připojení, ale další reporty budou komplikovanější a budu mít zpoždění. Ale budeme se snažit nezklamat věrné čtenáře. Má to jednu výhodu, že budu mít čas probrat fotky a zase nějaké přidat.

Den osmnáctý

     První taxikář, který se na mě podíval, byl můj. Ukazuji mu lístek a on špatnou angličtinou říká, že ví, kam. Ještě něco žvatlá o beach, ale tomu nerozumím a ani Martina. On toho napovídá tolik, že vidím, jak jí znejišťuje a začíná se rozhlížet po někom jiném. Taxikář nás vede k autu,  domlouváme, že nás odveze za 10 USD. V taxi však za  volantem spí řidič. Aha, tak tohle byl jen nahaněč? Něco si mezi sebou dlouze diskutují, až to Marťa nevydrží a říká, že spěcháme. Řidič vyráží jak o život. Ranní Yangon je naštěstí průjezdný, takže nikde nestojíme. Přesun jsme tou šílenou jízdou zvládli za 25 minut. Uf!

     Je tma, po dešti, mlha jako nad Temží. Jsme na nějaké křižovatce, kde jsou kola, motorky, lidé. Snad se tu nestala nějaká nehoda? Prý jsme na bus station. Nevěřícně se rozhlížíme, nic nevidíme, chceme ať jede dál. Přejede na druhou stranu křižovatky a naše taxi najednou obklopí snad deset lidí. Něco vykřikují, strkají ruce dovnitř, taxikář jednomu dává bankovku. Stále na nás doráží, ptáme se, co se děje, ale taxikář umí anglicky jako já italsky. Je to hodně nepříjemná chvilka, jak z dobrodružného filmu. Zase nám říká, že už jsme na místě. Marťa mu důrazně přikáže, ať zavře okna. Jak nerozumí, tak nás alespoň uzamkne ve voze. Já mu znovu artikulovaně a jasně sděluji: „GO TO BUS STATION!“ Zase kousek popojede a nejednou je na sedadle vedle něj jeden z těch mladíků a ukazuje mu, kam má jet. Opravdu vjíždíme do nádraží až před kóji, kde máme odjezd. Platíme a s úsměvy se loučíme! Tak to mě poser! Málem jsem se vyděsil!

     Protože máme hodinu a půl do odjezdu, pozoruji a dělám si představu, co se to vlastně dělo. Můj dojem z toho je, že některá taxi musí zaplatit za vjezd do nádraží. Proto vysazují cizince před, kde se jim hned nabízí nosiči nebo rikšové, kteří je za bakšiš popovezou ten kousek k jejich autobusu. Nebylo v tom  nic zlého, jen bitva o zákazníka. Neznalého poměrů, jako jsme byli my, to může pěkně ztraumatizovat. Ještě ta tma a mlha...

     Odjíždíme již zcela normálním rozhrkaným autobusem, který je naplněn tak, že i v prostřední uličce sedí lidé. Silnice až do Patheinu není tak špatná, na místní poměry, přesto chlapeček sedící za Marťou a od výjezdu se ládující křupkami, vesele zvrací do pytlíku. Tohle Marťa nemusí, já tedy také ne, tak odvádím její pozornost otázkami na hrochy. Zabírá to, naše blicí pytlíky použijeme na balení. 

     Po cestě nám praskne pneumatika, na zastávce do sebe dostaneme kousek melouna a za Patheinem už v autobuse zůstávají jen cestující do vesnice „na konci světa“ Ngwe Saung. Tenhle skoro dvouhodinový úsek byl nejhorší. Horší než přejezd hor k jezeru Inle, horší než cesta na náklaďácích ke Golden Rock. Uzoučká asfaltka, stále se klikatící a klesající a stoupající a klesající dolů k pobřeží. Nekonečné! Musím mít zavřené oči, protože na čem pohled spočine, to mizí zcela nepředpokládaným směrem. Kdo trpí kinetózou, jako já, měl by mít Kinedryl. Já ho nemám, tak trpím. Zvracet nemám co, nepiji, nejím. I pro Marťu je to po tom celonočním hrkání náročné. Když sjedeme až dolů, tentokrát vylézáme jako poslední. Připravení „bajkeři“ nás na motorkách za dvacku odvezou kamkoli. Marťa ví! Až na konec resortů. 

     Ubytování zde není levné. Jenže my jsme ušetřili minimálně 300 USD za letenky a navíc, teď již nechceme šetřit. Chceme si to fakt užít! I kdybychom měli dát 50 USD za noc, tak za 8 nocí je to 400 USD, to je 8000,- Kč za 8 nocí v luxusním bungalovu na pláži, se snídaní. V pokoji je dvoupostel, postel, lednice, TV, air, koupelna dokonce s vanou. Má asi 6x6 m a má verandu asi 3x4m. Skrz palmy a fíkusy koukáme na moře. Bereme to za 45 USD na dvě noci. Ráno si půjčíme kola a projedeme další resorty a uvidíme, jak se ceny mají. Teď je nám blaze. Pláže prázdné, díváme se z verandy na ostrov milenců a čekáme až v 18,00 zapnou generátory. Přes den elektřina není. WiFi také ne. Snad ve vedlejším hotelu, kam se večer chystáme. Jo, a jídlo? Fantazie. Už máme objednaného kraba, hned jak ho rybáři přivezou. Za 80,- Kč. Dochází mi baterie v notebooku. Půjdu zkontrolovat Martinku, asi mi usnula pod palmovým slunečníkem na pláži. 

Den sedmnáctý

     Opět se ukázalo, že nás Buddha na cestách opatruje. Dnešní den máme bez zvláštního plánu. Chtěli jsme si půjčit kola a projet se po okolí, ale teď se nám do toho nechce. Večer v 18,00 nás má vyzvednout pickup u hotelu a odvézt na sleeping bus do Yangonu. Měli bychom tam dorazit kolem 5,00 ráno. Dále chceme pokračovat na jih, do oblasti Silver beach, což jsou prý krásné dlouhé bílé pláže, které pro svojí obtížnou dostupnost jsou téměř prázdné, přestože je tu několik resortů. Marťa má tohle už dávno zmapované a včera večer si ještě od jednoho Angličana půjčila nový Lonely Planet a načerpala další informace. Koordinuje stále naší cestu, operativně podle toho, kde zrovna jsme a co je možné. Její výstupy jsou vždy dokonalé, vždy jdeme na jisto a líbí se nám tam. 

     Já jsem po probuzení jako v kocovině. Že by ta místní whisky? Po snídani, kdy jím raději jen ovoce a suchý toust, si jdu ještě lehnout. Marťa se vydává sama do tržiště, podívat se po nějakých drobnostech. Mě je fajn v posteli a jsem rád, že teď nikam nemusíme. Dnešek se hodlám hodně šetřit. Do 12,00 musíme opustit pokoj, mezitím se Martinka vrátí a radostně mává dalším lístkem na autobus. Prostě někde vykomunikovala spoj z Yangonu do Ngwe Saung na 7,00 ráno za 22 USD pro jednoho. Páni! Vůbec se nebudeme muset v Yangonu zdržovat a rovnou budeme pokračovat na ty vytoužené pláže! Jediný zádrhel je v tom, že autobus do Yangonu přijede na nádraží na jedné straně hlavního města a ten do Ngwe Saung jede z druhého nádraží, které je na opačné straně. Teoreticky máme dvě hodiny, taxikem bychom to měli v ranním provozu zvládnout. Z náhlého  návalu radosti se mi udělá dobře a jsem svolný se jít projít a možná dát nějaký lehoučký oběd. Je po poledni, míříme k lodnímu kanálu a tam potkáváme našeho včerejšího průvodce. Zdravíme se jako staří známí, nejsme tu přeci žádní nováčci. 

     Martinka si dává ananasové kari, zkouším jahodový koktejl, ale necítím, že by mi to udělalo dobře. Zato pokukuji po tom kari. Je to jídlo plné čerstvé zeleniny a ananasu, s kešu oříšky a rozinkami. Barvami to jen hraje a moje tělo říká, že by si dalo říci. Objednávám i pro sebe a neudělal jsem chybu. Cítím, jak mi to vrací sílu. Dnes už žádné vylomeniny, vrátíme se do hotelu, kde budeme zavodňovat v blízkosti WC a čekat na odvoz. Ubytování v hotelu InleIn byla také Martinky dokonalá volba. Je zde útulný, krytý amfiteátr, rákosová křesílka, palmové obložení a nikdo. Jen sedíme, plánujeme, Lonely Planet jako slabikář.

     Před šestou jsme v plné polní připraveni před hotelem. Autobus má jet v 18,30. V 18,20 nás ještě nikdo nevyzvedl. Po dotazu nás majitelka hotelu uklidňuje, že je vše v pořádku, ať jsme klidní. Tak dobře! V hlavě mi běží všechny crazy scenáře, přesto nakonec v 18,25 přijíždí pickup. Je to půlka motorky na kterou je dozadu přivařený takový velký tuktuk. K autobusu nás na něm nakonec přiveze šest i z bagáží. Barma je bláznivá, jak říkala Angelika, kterou jsme potkali na Golden Rock.

     Barmský sleeping bus je de luxe. Od běžného busu je to rozdíl jako economy a bussines class v letadle. Uvnitř na jedné straně dvě široká, aerodynamická, polohovatelná sedadla, na druhé straně jen jedno sedadlo. Čistý  koberec, klimatizace, deky. To se nedá z Vietnamem srovnávat. Hned po vyjetí se roznáší večeře! Red Bull a krabička z buchtou a tvarohové trojhránky. Jsme u vytržení. Tohle přežiju! Uprostřed noci zastavujeme na odpočívadle, kde je velká jídelna. Uprostřed bufet jako na recepci, cestující si zde vybere, co chce jíst, kuchaři naloží. Objednal jsem klasiku smaženou rýži s kuřetem za 30 Kč. Všude čisto, žádné smrady. Tohle neumí Vietnam, Kambodža ani Laos. 

     Před pátou jsme v Yangonu. Čas je dobrý. Honem taxi. Naštěstí, taxikáři se na vás vrhnou hned, ještě máte jednu nohu v autobuse. Ale, to už je osmnáctý den, že?

     

   

Den šestnáctý

     Na takovém cestování na člověka čekají stále nová překvapení. Včera jsem si liboval, jak se zatím nepotýkáme s žádnými zažívacími obtížemi. Dnes ráno jsem se probudil s žaludkem na vodě. Zvláštní je, že Martince nic není. Já se cítím, jako bych právě slezl z centrifugy na Matějské pouti. 

     Řidič do Pindayi je připravený, pucuje svoje auto. My pořád nevíme, jestli tento výlet bude stát za to, protože máme hodně málo informací a vlastně ani nevíme, jestli jsme rozuměli dobře názvu místa. Říkáme si, že také můžeme jet dvě a půl hodiny někam, kde nic nebude. Marťa sice našla v Lonely Planet, že v Pindayi jsou nějaké jeskyně, kde jsou stovky soch Buddhů, ale těch už jsme viděli dost. 

     V 8,00 vyjíždíme. Auto je luxusní. Má tak měkké pérování, že jízda po zdejších nerovných silnicích připomíná plavbu na rybářské bárce po rozbouřeném moři. Marťa se baví, jí prostě tyhle věci nevadí, ale já bych dal snad i 100 USD za jeden Kinedryl. Po půl hodině jízdy hrozí, že obsah žaludku  neudržím a přesedám si dopředu vedle řidiče. Je to mnohem lepší, snažím se spát. Moc to nejde. Stálé troubení, uhýbání, ze všech stran a připojujících se silnic najíždějící motorky, pickupy, náklaďáky, všechny plně naloženy lidským nákladem. Řidič nás informuje, že svátek pagody v Pindayi se koná jednou za rok, a že je to národní událost. Sjíždí se všichni ze širokého okolí, aby navštívili onu jeskyni a velký trh. 

     Po dvou a půl hodinách mého utrpení jsme na místě. Ve stráni nad vesnicí je vidět pagodu a vstup do jeskyně. Lidí jako na 1.máje v dobách největší slávy budovatelského nadšení v Čechách. Tak tohle nedám. Jsem jako opilý. Toxiny už zaplavily celé tělo. Ale jsme tu, tak se tam nějak musím vyplazit. Naštěstí, v poslední části výstupu je výtah. I tady se tlačí lidé. Spatřuji několik bělochů, jak jsou odstrkáváni a předbíháni. Všichni se tlačí, aby už byli nahoře. Všude je plno policistů a koordinátorů a snaží se tomu hemžení dát nějaký řád. Obsluha výtahu na nás ukazuje, ať jdeme dopředu. Předbíháme a ve výtahu je nás sedm bělochů. Nikoho dalšího k nám nepustí, zřejmě proto, abychom se nemačkali. Milé gesto, jen co si asi myslí místní?

     Stejným způsobem se protlačíme i do jeskyní, kde je to jako v mraveništi. Mokré krápníky jsou stírány věřícími, kteří si stékající vodou pomazávají hlavu a obličej. Jsou tu stovky Buddhů v různých velikostech, prostorné jeskynní haly i malé skuliny, ve kterých se lidé modlí nebo meditují. Všechno to vnímám jako ve snu, je zde dusné klima a těším se, až se dostanu na vzduch. Prodrat se ven je však horší, než dostat se dovnitř. Musíme překonat dav, který se tlačí proti nám. Na konci si připadám „vorvanej jak samice“ a Marťa si vesele poskakuje. Hrozně jí to baví. 

     Zkouším si dát colu, pro stabilizaci žaludku, moc to nepomáhá. Přejíždíme k tržišti, kde by se měl konat festival. Vypadá to, že kulturní vložka proběhla buď brzy ráno nebo bude až večer. Teď je tu jen prázdné improvizované podium z bambusů a povalující se poutníci. Vstupujeme do tržiště, kde Marťa objevuje nálevnu z alkoholem. Místní whisky a rum. Je mi už tak blbě, že se nechám  ukecat a objednávám dva dezinfekční panáky místní whisky. Dostaneme je oba společně v jednom pulitru. Usedáme na zem mezi místňáky, kteří pijí pivo a žvýkají betel. Jsme pro ně opět pozdvižení a nespouští z nás oči. Přináší na talíři něco k jídlu, je to vynikající, říká Marťa, ale já se na to nemůžu ani podívat. Když objednáváme whisky podruhé, jsou z toho dost překvapení. No, je opravdu silná. Já jako abstinent jsem opilý už po dvou douškách. 

     Rozhodujeme se, že se vrátíme. Projdeme část trhu, který nám připomíná otevření Matějské pouti a vracíme se k našemu řidiči, který parkuje na místním hřbitově mezi hroby. Cestu zpátky přetrpím s vypětím všech sil, ale přetrpím a nezvracím. Taky jsem nic nejedl a bojím se pít, tedy jsem dost dehydratovaný. V hotelu jsme po 16,00 a jak jsme, tak padáme na postele a okamžitě usínáme. Večer jde Marťa vyřizovat lístky na bus do Yangonu na zítra, já se snažím do sebe dostat hodně vody, abych si mohl vzít vnitřní dezinfekci. Za chvílí jde všechno ven, je mi trochu líp, ale stejně nic moc. Vypiju celou colu a znovu usínám. Zítra bude líp.